Co se zvanými hosty? (blog Oto Horák)
Dosti často se setkávám s filmy, které nemohu ani hanět ani chválit. Nejde přitom o žádná díla „průměrná“, nedostatečně výrazná, nýbrž mezi příbuznými výtvory dominující, „elitní“. Problém je však v tom, co je jejich cílem…
Znovu jsem se o tom přesvědčil při sledování snímku Nezvaný host (USA, 2007) režiséra Toma McCarthyho. Jak nerad bych jej posuzoval, známkoval!
Vybrat si za hlavního hrdinu člověka skrznaskrz sympatického, slušného, schopného empatie, pomáhajícího druhým, což není už samo o sobě v současnosti v přehršli různých antihrdinů, duševních kreatur, v nejlepším případě politováníhodných slabochů – z kterých se leckdy stává „povinná“ přihláška k „uměleckosti“ – nemalá zásluha? Dát šanci zatím spíše druhořadému herci (Richard Jenkins), který ji naplno využije, klasicky vystavět příběh, rozehrát řadu přiměřeně (tedy nikoli „hollywoodsky“ přehnaně) dojemných scének, vyhnout se hrubé komice a happyendu, vše s nepopiratelným vkusem a řemeslnou zručností?
Oslava myšlenky tolerance a multikulturní vzájemnosti a současné upozornění na vyhošťování přistěhovalců (a nejen v USA po 11. září), těch „nezvaných hostů“, které je – jak by vám řekli zodpovědní politici a úředníci – v teorii a globálu správné a nutné, ale v praxi rozhojňuje počet křivd a nešťastných lidských osudů, si přece zaslouží respekt.
A to vše za doprovodu rytmů afrického bubnu džembe… (1)
Jenže: Dá se chválit film, který je tak bezezbytku „hotový“? Který nepočítá s aktivitou, polemikou, domýšlením diváka a naplňuje pouze apriorní schéma? Který nezkouší nový terén – po formální či obsahové stránce – ani jednu sekundu ze své stopáže?
Problém je v tom cíli… Jak hodnotit díla, jejichž účel není v prvé řadě „kinematografický“, ale prostřednictvím filmu, tak chytlavého média, míří k jinému, utilitárnímu cíli? A ponechejme stranou, zda jde o ambici komerční (výdělečnou a zábavnou) nebo (i) o propagaci a účinnou demonstraci žádoucích humanistických principů a myšlenek. Kritizovat taková díla za malou filmařskou a fabulační invenci by bylo jejich nepochopením, přikládáním nepadnoucích mřížek. Chválit se nedají – nebo jen v tom smyslu, že je dobře (v pořádku), že vznikají.
Nezvaní hosté (2) nás někdy zaskočí a musíme se rychle rozhodnout, zda se vydáme neznámé zkušenosti, nebo si řekneme, že to nemáme zapotřebí a vyhodíme je ze dveří. Co však se zvanými hosty? Mají na návštěvu právo (jsou to naši přátelé, dobří známí, příbuzní) a je třeba s nimi pobýt. Řekněme (v tom lepším případě), že jsou to slušní, přívětiví, bezkonfliktní lidé, na které si věcně nemáme důvod stěžovat.
Jenže: Neslyšeli jsme ty jejich řeči už stokrát (ať už od nich či jim podobných)? Nenudíme se s nimi? Není takové setkání jen zvykem a společenskou povinností, které nemůžeme (nechceme) opustit? Jsme na standardní hosty zvědaví?
Jste zvědaví na film Nezvaný host?
Poznámky:
1.) Bubny zněly nejen na plátně, ale před slavnostní premiérou v kině Světozor i živě. A o Bílé sobotě jsem šel do Riegrových sadů dopsat tento článek a hle, na lavičce tam buší do afrických bubnů hudebníci…
2.) Film se však v originále nazývá pouze Host (The Visitor)
...