Film nejsou fotografie, není literatura (blog Oto Horák)
Kdysi jsem byl svědkem diskuse o tom, zda jsou u filmu obraz a slovo stejně důležité či zda je základem obraz. Přestože mne z podceňování slova lze těžko podezřívat, přikláněl a přikláním se k druhému názoru. Film je svého druhu gesamtkunstwerk, ale neměl by suplovat literaturu. Ani cokoli jiného. To nedopadá dobře.
Na zmíněnou debatu jsem si vzpomněl při sledování filmu Vlastní smrt (Maďarsko, 2007), uvedeného na letošním Febiofestu v sekci Kino extrémů. Podle prózy jednoho z nejlepších současných maďarských (i evropských) spisovatelů Pétera Nádase jej natočil Péter Forgács, dosud známý především cyklem Soukromé Maďarsko, v němž využil fotky ze soukromých rodinných archivů ke zpřítomnění zmizelého času. Pokud někdo záměrně navrší hromádku cihel a označí ji za výtvarný objekt, výtvarným objektem je. Podle stejného principu je třeba považovat za film i Forgácsův výtvor, přestože jde spíše o sled (občas „rozpohybovaných“) fotografií a čtení literárního textu. Oboje není z dějin kinematografie neznámé, fotografické postupy využil např. Chris Marker v Rampě či ve filmu (původně televizní inscenaci) Andrzeje Munka Pasažérka Witold Lesiewicz, který po režisérově tragické nehodě snímek dodělával a udělal „z nouze ctnost“. Klasické dílo portugalského romantismu, novela (či krátký román) Zhoubná láska se předčítá ve stejnojmenném čtyřhodinovém filmu Manoela de Oliveiry. Naopak krátká metráž stačila Walerianu Borowczykovi na „přečtení“ povídky Guy de Maupassanta – a našlo by se ještě pár dalších příkladů.
Forgácsovi riskantní experiment nevyšel, neboť jednotlivé složky filmu do sebe nezapadají, nejsou „domestifikovány“, existují paralelně vedle sebe, kdesi „migrují“. Jednou z příčin je povaha Nádasova textu, jde o introspektivní prózu o „posledních věcech“ člověka – s minimálním dějem a velkým množstvím pocitů a myšlenek. Je pozoruhodné, že tam, kde se režisér snažil pouze ilustrovat „děj“ (sestry sklánějící se nad umírajícím), dopadl relativně lépe než v případech, kde usiloval o obrazné vyjádření toho, co táhne hrdinovi hlavou. Stereotypnost „sekaných“ fotografií nemůže držet krok se sugestivním slovem a výsledkem je vědomé či nevědomé odbourávání rušivé a přebytečné vizuální stránky. Pokud by Forgács na text rezignoval a pokusil se Nádasovo dílo převést do obrazů bez berliček, šlo by o husarský kousek a rádi bychom i občasnou bezradnost a nejasnost odpustili. Takto však jen litujeme, že místo poslouchání audioknihy sledujeme film. Zbytečně drahou a nepotřebnou „filmoknihu“.
...