Flashforward a Ztraceni 4. série (blog Zdeněk Holý)
Poslední léta sleduji a zamýšlím se, jak (bohužel zatím jen) americké seriály se stávají jednou z nejprogresivnějších oblastí dnešní audiovizuální tvorby. Chuť experimentovat, hledat nové cesty je zde snad mnohem větší, než v samotném lůně americké audiovizuální produkce v Hollywoodu. Stačí zde připomenout jen tituly jako 24 hodin, Ztraceni, Dexter.
Fascinující je především, jak seriály dokážou pracovat se svojí esenciální narativní formou, tedy vyprávěním rozděleným do počtu pravidelných úseků. 24 hodin díky tomu může zprostředkovat jakoby on-line přenos z dvacetičtyř hodinové akce agenta Jacka Bauera.
Ale seriál, který si mě aktuálně získal svojí formou vyprávění jsou Ztraceni. Zatímco první tři série využívaly v hojné míře flasbacků, aby kolem postav zároveň vytvářely a odhalovaly tajemství, ve čtvrté sérii flashbacky nahradily flashforwardy. Nikdy by mě nenapadlo, že by flashforwardy mohly v narativním díle získat takový prostor a být přitom funkční. V celovečerním filmu s jeho standardním rozsahem 90+ minut nemá flasforward nikdy čas se pořádně rozvinout. Zapojíte-li flashforward, vždy riskujete, že se stane přítomností, že ho divák začne vnímat jako přítomnost a co bylo dosud ve filmu vnímáno v přítomném čase se samo stane flashbackem. Proto si myslím, že flasforwardy jsou ve filmu tak výjimečné. Nakolik si jich kdo z nás vzpomene?
Ztraceným se daří díky pevnému ustavení roviny přítomnosti ve třech předcházejících sériích začít ve čtvrté sérii systematicky využívat flashforwardy namísto flashbacků aniž by se rozpadla rovina přítomnosti. Zatím máme za sebou 12 dílů ze čtvrté série a stále aspoň já vnímám dění na ostrově jako přítomnost a ne jako minulost postav, které už však toho hodně prožily v budoucnosti ;-) Flashorwardy navíc nejsou zapojeny s nějakou opatrností a ustrašeností, zda to bude fungovat, samy jsou časově rozházeny (v prvním díle čtvrté série je ten nejstarší z nich), takže divák si je musí skládat.
Ačkoli popírám systematičtější užití flashforwardů v celovečerních hraných filmech, je zde aktuálně jeden film, který moji myšlenku zčásti vyvrací: úžasný Speed Racer. Přestože film začíná typickým flasbackovým uvozením – hrdina vzpomíná na dětství, minulý děj se zde začne natolik dostávat do popředí a je plynule střídán s přítomností (či budoucností?) –dokonce jsou přítomné v digitální prolínačce na scéně oba, že se zde ztrácí řídící časová rovina a mluvit zde o minulosti či budoucnosti, flasbacku či flashforwardu je skoro nemístné.
Těším se na další filmy, které budou plynule přecházet mezi časovými rovinami, aniž by jejich pointou bylo (jako u artistních/modernistických evropských filmů typu Loni v Marienbadu), určit co je minulost a co přítomnost, dráždit diváka absencí řídící časové roviny.
Nakonec mi přijde zcela příznačné, že film jako Speed Racer vznikl v době postupného přebírání žezla vyprávěcí filmové zábavy americkými seriály. Jejich inovativnost je velmi inspirující. Nedovedu si představit, že by jiný „úžasný film“ Cloverfield/Monstrum vznikl právě bez seriálu Ztraceni (kdo za vším hledá člověka, ať si zamění jméno seriálu za jméno producenta J. J. Abramse). O Cloverfieldu snad někdy...