Hanebný pancharti (blog Zdeněk Holý)
Včera jsem byl o dlouhé době v kině na Hanebných panchartech. Zklamaný jsem rozhodně nebyl, očekával jsem návrat k Pulp fiction a vývoj někam pryč od Killa Billa. Film nabízí atributy Tarantinovy tvorby ve vybroušené podobě. Postupy pastiše dokáží s lehkostí vystihnout to podstatné ze svých zdrojů, snad nejdůsledněji a nejpůsobivěji se zde pracuje s napínáním a gradací scény ve stylu Sergia Leoneho. (Námětem má film nejblíže k Aldrichovu Tuctu špinavců, ale zároveň jako by „vykradl“ Verhovenovu Černou knihu.) Nechybí tarantinovský soundtrack: nezastřená, čistě reprodukovaná hudba, nabízející se divákovi k požitkovému poslechu při pastišových scénách, kdy divák ví, o co půjde, a proto si užije obojí. S lehkostí pastiše, přes mistrovské zvládnutí cizích postupů, by si však film, jako vždy u Tarantina, nevystačil a tak přechází ke dvěma šokům: vyhrocenému naturalismu a překvapivým dramatických přerušením, což znamená především smrt některé z postav.
Mám pastiše rád, naplňují mě rozjařeností a euforií. Prefabrikované emoce, rychlé přechody, rej nápadů, citací podávaných s lehkou rukou. Sladký koktejl, nenutící jít k zemitým kořenům svých ingrediencí. Nesmí to však přejít do parodie, proto jsem nikdy neměl rád Lynchovu Zběsilost v srdci. Kvintesencí povedeného pastiše je pro mě Luhrmanovo Moulin Rouge. Co mi na Hanebných panchartech vadí, že si právě nevystačí jen s principem pastiše. Tarantino má vždy potřebu pastiš překročit nějakou transgresí k násilí a naturalismu, snad z obavy, že by se jeho film jinak ukázal jen jako velmi pečlivé slohové cvičení. Nevadí mi, že Tarantino definitivně mytizoval 2. světovou válku („Bylo, nebylo.“), k tomu stejně muselo časem dojít, vadí, že ji exploatačně použil k oživení svého pastiše. Když na konci Apač vyřezává Lovci Židů na čelo svastiku, nepřichází tak ke slovu historická či lidská spravedlnost, ale jen další pro Tarantina typická figura ukazuje své bizarní...