Heinrich Mann a film (blog Oto Horák)
Heinrich Mann byl a je ve stínu mladšího bratra Thomase. Na tomto faktu nemění nic skutečnost, že se mu už za života dostalo četných poct (za Výmarské republiky byl v čele Pruské básnické akademie, na sklonku života si jej vláda NDR předcházela udělením státní ceny a prezidentury Akademie umění) a že i dnes někteří němečtí literární odborníci cení jeho nejlepší díla velmi vysoko. Z vlastní čtenářské zkušenosti mohu potvrdit, že na rozdíl od řady kdysi proslulých autorů (Anny Seghersové, Ludwiga Renna, Ericha Marii Remarqua, do značné míry i Arnolda Zweiga a Jakoba Wassermanna) dílo Heinricha Manna nezastaralo a je nejen jedinečným svědectvím o životě a společnosti své doby, ale obsahuje i četné aktuální impulsy.
Heinrich Mann byl v nejlepším slova smyslu vypravěč. Jako obdivovatel francouzské kultury a literatury se učil nejen od Flauberta, Maupassanta a Zoly (napsal o něm - podobně jako Barbusse - vyznavačskou esej), ale fascinovala jej romantičnost látek a nezřízenost fabulace (či chcete-li přeexponovanost dějů a postav) Victora Huga, Eugena Suea a Alexandra Dumase. Působením těchto vlivů se předválečné Mannovo dílo dělí na proud "dobrodružný", romantizující (italské romány jako Malé město a Bohyně aneb Tři romány vévodkyně z Assy) a na druhou, životnější polohu, v níž převažuje demaskující "kritický realismus" s prvky společenské satiry. Prvním významným románem tohoto typu je - bratrův triumf Buddenbrookovi bezprostředně předcházející - opus V zemi hojnosti (1900), svébytná variace Maupassantova Miláčka o kariéristickém příživníkovi, využívajícím náklonnosti žen. V jiném díle Honba za láskou (1904) je autorův - dobovou atmosférou fin de siecle poznamenaný - vypjatý erotismus ještě patrnější. (Po "cudných" realistech Marii von Ebner - Eschenbachové a Theodoru Fontanovi byl Heinrich Mann - spolu s Arthurem Schnitzlerem a Frankem Wedekindem - tím německým spisovatelem, který přinesl do líčení intimního života mužů a žen naprostou otevřenost.) Zoufalá touha a vytrvalá oddanost movitého a libertinského hlavního hrdiny k ctižádostivé, průměrné a navíc frigidní herečce nemá šanci dojít - včas - naplnění. (Variantu tohoto příběhu vypsal - v sevřenější a brilantnější podobě - o dvacet let později Maxim Gorkij v povídce O neopětované lásce.)
Velkým úspěchem se stal následující román Profesor Neřád aneb Konec tyrana (1905), v němž Heinrich Mann obohatil svůj literární rejstřík o starobylý, a přece stále moderní prvek, jakým je groteskno. Tato místy až fantasmagorická tragikomedie samozřejmě nezapře dekadentní kořeny, estetický vliv Stanislawa Przybyszewského, Gabriela d´Annunzia, Rémy de Gourmonta (jehož germanofilství odpovídalo Mannovu frankofilství) a možná i Ramóna del Valle-Inclána (pokud
jej spisovatel četl), a také inspiraci - např. v pozornosti věnované roli skandálu ve společnosti - dílem Dostojevského. (Takřka klinickým způsobem vylíčení rozpadu osobnosti Profesor Neřád nápadně připomíná Sologubova Malého ďábla, vydaného však o dva roky později. Posedlý Dr. Rat je blížencem posedlého - jak zní i český název knihy - Ardaljona Peredonova, špiclujícího v touze po "inspektorském místě".)
Vrcholným dílem Heinricha Manna se stal román Poddaný (vznik 1912, časopisecká publikace 1914 zakázána, vydáno 1918). Toto dílo není jen odvážným, v německé literatuře bezprecedentně ostrým a adresným vyobrazením "státotvorných" vrstev společnosti (včetně císaře Viléma II.) v předvečer světové války (jejíž nesmyslnost a zločinnost Heinrich Mann - na rozdíl od bratra - okamžitě prohlédl), ale nadčasovým monumentem par excellence. Hlavní hrdina Diederich Hessling byl kdysi přičinlivým studentem, sadomasochisticky si libujícím v na sobě uplatňovaných tělesných trestech. Tento sprosťák, žvanící o morálce, se stane denunciantem a svou loajálnost vůči císaři a režimu projevuje přehnaným, až groteskně devótním chováním. Přes výhodný sňatek, členství v "kamarádských spolcích" a činnost v nacionalistické politické straně se Hessling šplhá po stupíncích kariéry a "podnikatelských" úspěchů ("komu jsou peníze fuk, ten nerozumí životu") až k vrcholu - byť "okresní" - moci, mezi (řečeno s Ibsenem) opory společnosti. (Zajímavým pendantem románu je povídka Gretinka, sledující dále osudy Hesslingovy rodiny.) V Poddaném je vyobrazena celá plejáda lidských kreatur, které spolu soupeří a "přátelí se": politici Jodassohn a "alternativní" předák Heuteufel, nadutý rada von Wulckow, přizpůsobivý pastor Zillich a jeho povedená dcera volných mravů Katinka, prodejní novináři... Zvláštní pozornost si zaslouží Napoleon Fischer, dělník, který se stane sociálně demokratickým funkcionářem a posléze politikem, jemuž jde jen o zajištěné postavení a za tím účelem se svými povedenými kumpány předstírá "demokratický" politický zápas. V panoptikální zrůdnosti svých antihrdinů Heinrich Mann předjímá - s předstihem dvaceti let! - postavy Brechtova Třígrošového románu a Canettiho zásadního díla Zaslepení.
Po nástupu nacistického režimu byl Heinrich Mann, jedním z prvních person non grata, jejichž díla hořela na hranicích. Emigroval do Francie, a poté do USA, nicméně od roku 1935 byl československým státním občanem (a toto občantví si ponechal až do konce života!). Účastnil se protifašistických akcí a psal svůj opus magnum, dvousvazkový román Mládí krále Jindřicha IV. (1935) a Zrání krále Jindřicha IV. (1938). V této báji o dobrém, lidovém vladaři, humanistovi a současně bojovníkovi na trůně vyzpíval Mann svou celoživotní lásku k Francii a vytvořil pozitivní alternativu nejen k záporným hrdinům svých předchozích knih, ale i k reálným vládcům své nedobrovolně opuštěné vlasti. V závěru života starý spisovatel podléhal (podobně jako řada jeho kolegů i např. prezident Beneš) iluzi o sbližování západního demokratického a východního socialistického systému a uvažoval o návratu do Německé demokratické republiky, která jej okázale oslavovala. Heinricha Manna však dříve zastihla smrt, takže se nestal trapnou funkcionářskou figurou ve výkladní skříni režimu, jako jeho mladší, šťastnější či možná spíše méně šťastní kolegové Anna Seghersová, Arnold Zweig a Bernhard Kellermann.
Nevím, jak Heinrich Mann zareagoval, když se dozvěděl, že jeden z jeho nejdůležitějších románů Profesor Neřád bude zfilmován, s výsledkem však příliš spokojen nebyl a ironizoval, že se konečně stal slavným - díky nohám Marlene Dietrichové. Modrý anděl (1930), jeden z prvních evropských zvukových filmů, byl dílem v podstatě do té doby neznámého Josefa von Sternberga a otevřel jemu i Dietrichové brány Hollywoodu (studia Paramount). Pokud posuzujeme film nezávisle na Mannově předloze (ze tří scénáristů vyniká Carl Zuckmeyer, autor známého Hejtmana z Kopníku), musíme jej hodnotit vysoko. Díky mistrovské práci se světlem a stínem má atmosféra lokálu Modrý anděl, v němž vystupuje se svými kabaretními čísly Lola Lola (v románu Rosa Fröhlichová, důsledně přezdívaná "umělkyně") a kam za ní dochází učitel dr. Rat(h) i jeho neposlušní žáci, až klaustrofobickou intenzitu. Režisér se nebál výmluvné symboliky (scéna s kanárkem) ani - za fasádou lehkého úsměvu - depresivity, která vrcholí v závěru tragickým akordem. Profesora Rata hraje Emil Jannings s maximálním nasazením a s typickou mimikou, která ve své výmluvnosti v té době neměla konkurenci. Ale i Sternbergem vedená Marlene Dietrichová ve filmu prokázala, že kromě fyzických předností nepostrádá ani herecký talent. Jenže... o čem vlastně snímek Modrý anděl je?
V podstatě banální téma: žena zničí muže (čti špatná žena zničí slabého muže). Nedůstojně kokrhající učitel se ponižuje před koketou a lehkou ženštinou. V románu je vztah dr. Rata a "umělkyně" Frářčáářöhlichové rozehráván nepoměrně rafinovaněji a mnohoznačněji: žena neničí jen muže, ale oba se ničí navzájem, jsou si prokletím. Demoralizují své okolí (dav), stávají se jakousi infekcí organismu, která i po odstranění původců (závěrečném vymetení "neřádu") si nachází nové hostitele. Dr. Rat není v románu trochu úzkoprsý, ale v podstatě sympatický slaboch, jenž podlehl svůdnému kouzlu femme fatale, nýbrž uskřípnutá, zakomplexovaná, mstivá dušička, jež přestala rozlišovat realitu a zdání a podléhá stihomamu (podobně jako vzpomínaný Peredonov v Sologubově románu). Zdivočelý maloměšťák, utržený ze řetězu, dnes ještě zvládnutelný (byť jen jinými maloměšťáky), ale co zítra..? Sternbergův film, jakkoli formálně brilantně zvládnutý, postihl jen jednu, tu nejsvrchnější vrstvu komplexního románu Heinricha Manna.
Román Poddaný byl zfilmován v diametrálně jiné politické situaci než Profesor Neřád. Režisér Wolfgang Staudte vytvořil film roku 1951 v studiích DEFA v nedlouho existující Německé demokratické republice a ještě téhož roku mu byla na MFF v Karlových Varech udělena cena. Snímek neměl být jen poctou nedávno zemřelému spisovateli, ale počítalo se i s využitím k politické propagandě proti "konkurenční" Spolkové republice Německo. Režisérovi (jenž pak paradoxně
od roku 1956 pracoval jen na Západě) je třeba přiznat, že se vypořádal s úkolem vkusně a aktualizace je nepříliš nápadná a rušivá. Přesto se teze o začátcích (i možných nových začátcích) fašismu do díla vkradla a působí nadbytečně, neboť síla předlohy je právě v tom, že některé budoucí skutečnosti předpovídá bez mentorování a moralizování (jak to v jiné estetické a filosofické rovině činil i Franz Kafka). Úplným polopatismem je pak závěr s obrazem ruin roku 1945. Výhoda znalosti výsledku ("budoucnosti") se zneužitím zvrhává v nevýhodu... Staudteův film je natočen rutinovaně: vyznačuje se jemně odstíněnými prostředky vyprávění, ironicky distancovanou kamerou a vyspělou montáží. Chybí však hlubší, bytostné ztotožnění s tématem a myšlenkami románu, jehož umocnění by vyžadovalo třeba takového Rainera Wernera Fassbindera. Nebo by se někdo podobně vhodný našel i mezi současnými talentovanými německými filmaři? Což natočit Poddaného znovu..?
.
...