Hezká nicotnost aneb Zbytečná reklama na Máj (blog Oto Horák)
U milovníka poezie i filmu, kterému je čtení Máchova Máje zdrojem opakovaného potěšení, vzbuzuje nápad báseň zfilmovat už předem rozpaky. Jsem sice přesvědčen, že neexistují díla, jež by se nedala převést na plátno (a Strickův Odysseus, Ruizův Čas znovu nalezený, Parkerův Bartleby či Winterbottomův Tristram Shandy to dokazují), současně si uvědomuji obrovskou náročnost takového záměru. Nemám na mysli ani tak problémy technické a obecně realizační, ale především nutnost najít k dílu odpovídající klíč. Nejsem si jist, že se v dnešní české kinematografii dá najít režisérská osobnost, která by respektovala charakter výchozí básně a přitom byla schopna originálního náhledu a filmového ztvárnění. Po zkušenostech se snímky Ubu králem a Kytice lze těžko považovat za takového tvůrce F. A. Brabce – nicméně i zázraky se přece občas (a obzvlášť v umění) dějí…
Velcí umělci – nejen v žánru literární adaptace – vědí, že celku je vždy potřeba něco obětovat. Naopak F. A. Brabec patří mezi režiséry, kteří nás nehodlají o nic připravit. Už v Kytici chtěl divákům poskytnout nejen působivé obrazy, ale spoléhal i na sílu básnického slova. Hojně se recituje i v Máji - a s výjimkou zpívané scény v kostele - jde (bez ohledu na kvalitu přednesu) o složku nekompatibilní, redundantní. Chápu, že v „celovečerním hraném filmu pro celou rodinu“ (oficiální text distributora) si každý musí přijít na své, včetně školáků, kterým je dobré školní četbu přiblížit, avšak Máchovo slovo žádné – natož polopatické – vysvětlování nesnese.
Básník Ivan Diviš kdysi napsal o Jaroslavu Seifertovi, že by se nejradši „ukrásněl“. Jestliže v daném případě jde o názor inspirující přinejmenším k zamyšlení, na tvorbu režiséra F. A. Brabce padne jako ulitý. Efektní nálety kamery, nadužívané filtry, okázalé, prázdné symboly (zejména obligátní lebky a kříže), poetické haraburdí (třeba létající klobouky a vlající průsvitné látky), nevytvářejí „magickou“ atmosféru, nýbrž televizním divákům důvěrně známou krajinu reklamního kýče, vytvářenou k účelu prodat za každou cenu. Umění natočit hezké obrazy ovládá režisér a kameraman Brabec bezpochyby nadprůměrně. Jeho fatální omyl spočívá v tom, že nepozná meze svého talentu a plete si hezké se silným. A Máj je zatraceně silná báseň.
I při režisérově bludném pojetí by se ještě leccos dalo zachránit výběrem herců: Obsazení je však stejně podbízivě líbivé jako celý film. Sandra Lehnertová aspiruje – alespoň dle dnešních měřítek – na roli krásky a bezvadně by se hodila na obálku časopisů Elle či Vogue, případně v odhalené verzi do Playboye (své výstavní dlouhé nohy a pevná ňadra ukazuje v hojné míře). Matěj Stropnický je zřejmě (což ovšem nechám posoudit spíše dámám) neodolatelný, sexy mladík, notabene pak na koni. Jako typický loupežník se nejen češe, ale samozřejmě neopomene – obzvlášť před popravou lámáním v kole – vyholit se v podpaždí. (Možná to není obecně známo, ale i Rumcajsovi, který si pěstoval vydatný plnovous, Manka pečlivě chloupky odstraňovala a postříkávala ho v jeskyni deodorantem.) Výkon Jarmily a Viléma se bohužel nedá hodnotit, neboť absentuje – což je vina nejen obou „herců“, ale i scénáře. Poloczka a Přeučila člověk rád ve filmu vidí, přestože se jedná jen o „štěky“, Javorský v roli kněze dělá co může, Kukura splňuje konvenční představu chlípníka, který i v kostele neodbytně osahává ženy. Smutná je role kata Jana Třísky - nemyslím tím jen úlohu skeptického svědka a zvěstovatele smrti, nýbrž především patetické pojetí postavy, s kterým si ani herec takového formátu neuměl poradit. ( Naštěstí Třískovi zůstal smysl pro humor, jak jsem toho byl na novinářské projekci svědkem. Doprovázen dvěma dámami, které zamířily do poněkud odlehlejší části hlediště, komentoval to herec v narážce na film slovy: „Ale nebudeme se osahávat celou dobu.“)
Hudbu Support Lesbiens nechám k posouzení povolanějším, nicméně se nemohu zbavit pocitu, že měla patřit k jinému filmu. (Rocková písnička ne vždy udělá téma „současnějším“…) Roli stafáže plní v Máji i krajina Českého středohoří, která si dosud uchovává svůj půvab – ačkoli i ona je bezohledně krájena dálnicemi a znešvařována necitlivými stavbami. Věřím, že nebylo snadné najít vhodné lokace, přesto i zde si oslavu „země širé“ představuji jinak (např. tak, jak ji zachytil ve svých kresbách Českého středohoří Emil Filla nebo jak uvedl toto horstvo, loupežníky a Máchu na společného jmenovatele v básni České středohoří Antonín Brousek).
Po skončení projekce naše novinářská obec filmu aplaudovala. V Česku je tomu tak holt zvykem: zatímco v Německu se např. na špatné opeře či činohře bučí, Češi jsou slušně vychovaní. Nedovedu si představit blbinu, které by (např. v divadle či Karlových Varech) s chutí nezatleskali.
V závěru filmového Máje, v reakci na smrt svého milence (či lépe řečeno svých dvou milenců - příbuzných) se po určitém váhání Jarmila konečně vzchopí a do vody hupsne. Jako zkušená závodní skokanka vypne přitom své lepé tělo do ladného oblouku a v tom přijde „mrtvolka“ a konec filmu. Přestože si na tiskové konferenci přítomný zástupce České televize, koproducenta filmu, myslí (či to alespoň z PR důvodů říká), že Brabcův Máj bude patřit do „zlatého fondu české kinematografie“, už dnes, ještě před svým uvedením do kin, se jeví ukázkovou „mrtvolkou“.
...