Husa není třeba mytizovat ani demytizovat (blog Oto Horák)
Když jsem nedávno psal o Vávrově filmu Jan Hus, netušil jsem ještě, že se chystá nové dílo, věnované této historické postavě. Vím, jak je problematické se vyjadřovat k věci, jež je zatím pouze v stadiu zrodu a o které je málo relevantních informací. Článek Mirky Spáčilové v Mladé frontě Dnes (z 11. září 2009) je však toho druhu, který reakci přímo vyžaduje.
Autorka popisuje, že po intervenci televizní radní Heleny Fibingerové u ředitele veřejnoprávní televize Jiřího Janečka došlo v husovském projektu k významné změně, výměně režiséra. Jaroslav Brabec nahradil původního Jiřího Stracha, s kterým se na pojetí Husovy postavy neshodla autorka scénáře Eva Kantůrková. Nebudu hodnotit dosavadní práci obou režisérů, ba ani náležitost či nenáležitost zasahování radních do vznikajících filmů a pořadů. Jako člověk, který – ač není historik – se svého času Husem a jeho dobou dosti důkladně zabýval, bych chtěl říci něco k možnému meritu sporu mezi Kantůrkovou a Strachem, jakkoli vágně jej Spáčilová podává.
„Proti tradičnější představě národního mučedníka stavěl Strach nové poznatky historiků. Podle nich byl Hus přesvědčený, že zná pravdu lépe než jiní – a proto se pokládal za vůdce.“ „V kuloárech ČT se šíří, že namísto kontroverzního pohledu, podloženého novými historickými objevy, jaký přinesl už Strachův okupační příběh Operace Silver A, vznikne další nudný denkmal neboli pomník. Tomu odpovídá i interní posudek historika, jenž nechce být citován.“
Škoda, že pisatelka při opakovaném zdůrazňování nových poznatků historiků není konkrétní. (Co je to za historika, když nechce být citován?) O žádných seriózních studiích, které by v poslední době výrazně změnily náhled na Jana Husa, nevím. Přirozeně každý odborník akcentuje něco trochu jiného, ale převratné objevy se v této oblasti bádání neodehrály. Prameny k Husově době jsou totiž omezené, a do velké míry už vytěžené – srovnání s obdobím druhé světové války, nepoměrně bohatší na podklady a zachované dokumenty, je nepatřičné. O údajných „nových poznatcích“ se dozvídáme pouze dvě informace.
Hus prý se domníval znát pravdu lépe než ostatní. Docela rád bych viděl myslitele či náboženského reformátora (ba dokonce i obyčejného člověka), který by nebyl přesvědčen o své pravdě. Neví nic o myšlenkovém světě počátku patnáctého století, kdo si myslí (dle nesprávně pochopených citátů), že Hus každému přál jeho vlastní pravdu, tedy soudil, že jich je víc. Český reformátor – podobně jako ostatní – byl přesvědčen, že existuje jen jedna Boží pravda. (A tudíž nezpochybňoval ani existenci kacířství a kacířů…) Hlásal, že církev (reprezentovaná papeži, kterých bylo tehdy současně povícero), zkreslila pravdu, jež je obsažena v bibli a kterou je třeba správně „přečíst“. (V tomto smyslu se jeví Husovými následníky většina náboženských společností a sekt, včetně Svědků Jehovových…) Husova kostnická východiska, jako bylo odvolání se ke Kristu jako nejvyšší instanci, hlavě církve (v čemž měl ovšem předchůdce, např. o sto let staršího Alonsa Pelaya), a ochota (jeho jazykem) být poučen o případných omylech z bible, nebyla jen taktickými metodami, jak se koncilu bránit, ale vyjadřovala Mistrův celoživotní postoj. Jan Hus nebyl suverénním učencem (možná měl dokonce jistý komplex, že se nestal doktorem teologie), neskromně přesvědčeným o vlastní jednou poznané pravdě, o názorech Viklefových (které ovlivnily skoro všechny učitele Karlovy univerzity) i svých dále přemýšlel a podroboval je revizi. Nepřizpůsoboval je však mocným – na rozdíl od bývalého přítele a oponenta Štěpána Pálče, jehož „pravdou“ se stala poslušnost vůči instituci, tedy církvi a příslušným papežským výnosům. (Papeži se dle Pálče – nezávisle na svých osobních vlastnostech – stávají svatými volbou. Naopak Hus zastával názor „historický“, že moc papežů vzešla od císaře Konstantina, a také že vždy byli a jsou jen Božími prostředníky.)
Ještě větším nesmyslem v článku Mirky Spáčilové je tvrzení, že se Hus pokládal za vůdce nebo dokonce (jak se uvádí v popisku pod obrázkem) „chtěl být vůdcem“.
Ponechme stranou, že tužba být vůdcem není sama o sobě nic špatného, ba v jistých sférách lidské činnosti je předpokladem úspěchu. Málokterá historická osobnost však měla podobné ambice tak málo vyvinuté jako právě Jan Hus. Netlačil se do popředí, a zásadně mluvil jen za sebe (žádné my si myslíme, nýbrž já si myslím!) Do role hlavního mluvčího nespokojených se vmanévroval až svým zásadovým odmítnutím papežské odpustkové buly (1412). Pak ovšem již před svou zodpovědností a závazky neuhýbal, pod ochranou šlechticů (na prvním místě vlivného Jindřicha Lefla z Lažan) kázal, obcházel venkov, účastnil se svateb a posvícení - a přes varování se rozhodl jet i do Kostnice. Každá významná historická (i umělecká) osobnost musela určitou ctižádostivost prokázat, ale vůdcovské sklony obzvlášť zdůrazňovat právě u Husa je absurdní.
Výše uvedené nemá pochopitelně naznačovat, že Mistr Jan byl člověkem bez chyb a lidských slabůstek. Mnoho o tom však nevíme… Sám vzpomínal, že v studentských letech se rád veselil a zašel do hospody na džbánek. Pravděpodobně neměl nijak atraktivní vzhled (a la Šalounova socha či Alšovo a jiná vyobrazení z 19. století), nejsou však ani žádné doklady o tom, že byl malý a tlustý (jak se leckdy „hereticky“ tvrdilo). Husův úspěch u posluchačů, prostých i vzdělaných, byl dán spíš tím, co říkal, než jak to říkal – a také tím, že se nad nikým nepovyšoval. Přestože se v jeho spisech nalezne řada bystrých srovnání a postřehů, nebyl nijak zvlášť obratným a literárně vytříbeným spisovatelem. Výtky ze „suchopárnosti“, kterými Husa častovali jeho pozdní katoličtí kritici Jan Sedlák a Jaroslav Durych, jsou přehnané a ahistorické, ale něco na nich je…
K případnému filmu o Janu Husovi lze říci hlavně následující:
1. Byla by škoda promarnit vzácnou možnost natočit seriózní historický film nebo na díle nemístně šetřit.
2. Těžko si představit jako scenáristu někoho vhodnějšího než je Eva Kantůrková. Ačkoli k některým jejím knihám lze vznést vážné výhrady, Jan Hus (Melantrich 1991, předtím v samizdatu) je dílem prvotřídním, velice čtivým, stylisticky kultivovaným a přitom zvládnutým odborně na výši. (Kromě jiných odborníků se na ní podílel i jeden ze dvou či tří u nás nejpovolanějších, Petr Čornej.) Mimochodem: Má o této knize – zakládající zásadní rozdíl mezi zasvěceností Kantůrkové a Stracha - vůbec Mirka Spáčilová ponětí? Její článek tomu nenasvědčuje…
3. Látka by neměla být „modernizována“. Další subjektivistickou a voluntaristickou exhibici a la Bathory český film nepotřebuje. Navíc jedno netradiční, experimentální – a navíc velice zdařilé – zpracování Husova příběhu už existuje: Kohoutova Ecce Constantia! (hra 1998, televizní inscenace 1991). Malou představivost má ten, kdo si myslí, že dnešku se téma nejlépe přiblíží radikálně „aktualizovanými“ dialogy a vnějšími znaky doby.
4. Pojetí by nemělo být přežile vlastenecké, „národně buditelské“, účelové. Je třeba se poučit z nedostatků Vávrova filmu: přehnaného patosu, ahistoričnosti. Hus nebyl – přes nepochybný vztah k chudým lidem – sociálním, nýbrž náboženským reformátorem. Teologické uvažování je od něj neoddělitelné, a mělo by se přístupnou formou promítnout v připravovaném filmu.
5. Jan Hus je jednou z největších a nejvíce inspirujících postav českých dějin a násilné „shazování“ nemůže skončit jinak než blamáží autorů. „Postmodernistické“ relativizování všeho „kanonizovaného“ je často jen způsobem zviditelnění tvůrců, kteří nezvládnou poctivou analýzu. Mistra Jana Husa není třeba mytizovat ani demytizovat. V 21. století se už můžeme zkusit chovat dospěle…
...