KONCEPT A KIEŚLOWSKI (blog Zdeněk Holý)
Krzysztof Kieślowski pro mě vždy vytvářel obraz tradičního umělce, který se skrze hluboké porozumění individuálnímu osudu dostává k univerzálním lidským tématům. Až po půl roce překládání první poloviny knihy o něm z pera Marka Haltofa (vyjít by měla do konce roku) jsem si uvědomil, že na jeho tvorbě oceňuji ještě úplně jinou vlastnost a to silný konceptualismus. Často tento konceptualismus může být skrytý v metafyzických tématech Kieslowského filmů (paralelní osudy v Dvojím životu Veroniky), ale nacházení jednoho z mála předobrazů čistě konceptuální Loly běží o život v Kieslowského Náhodě vypovídá o opaku. (Silně předem existující nápad bychom bezpochyby mohli určit u Dekalogu stejně jako u „trilogie barev“.)
Do kin právě vstoupila Greenawayova Noční hlídka, která připomněla neukončené spory nad tímto režisérem. Shoda panuje právě nad přítomností silného konceptu v jeho filmech, rozpor zda je tento koncept sám o sobě cenný či nikoli. Pro mě rozhodně cenný je, rád odečítám z konceptuálních schémat „čisté nápady“, navíc konceptualismus je vždy spjatý s jistou dávkou cynismu, který mě dokáže pobavit, když předem stanovené schéma nerespektuje, bezohledně nakládá s tématy, postavami a příběhy. Mám to rád na Greenawayovi a ještě mnohem víc na některých filmech Triera (Dogville je nejčistší případ).
U Kieslowského se zvláštním způsobem spojuje, jak ona individuální empatie nárokující si univerzálnost, tak odstup diktovaný konceptem a spjatý s určitou dávkou cynismu. O tom, která strana nakonec získala u Kieslowského na vrch, jsem psal nedávno v Cinepuru...