Kuličky na jedno použití (blog Oto Horák)
Říká se, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Nemyslím si to: jsou situace v lidském životě i dějinách, kdy se ocitnete na samém dně. Nicméně ve filmu je spodní (i horní) hranice vždy prostupná, pohyblivá, co (ne)platí dnes, může platit zítra.
Já jsem si například myslel, že v současné české kinematografii bylo krajního bodu sestupu dosaženo Brabcovým Májem (viz můj předchozí příspěvek na tomto blogu), Kuličky Olgy Dabrowské mne však vyvedly z omylu.
Na rozdíl od Máje, jehož vypulírovaná obrazová složka může svou barvotiskovostí a bombastičností odpuzovat, ale nemůžeme jí upřít řemeslné zvládnutí, Kuličky jsou po formální stránce jedním z nejhůře odvedených českých filmů poslední doby. Kamera i střih jsou použity se zarážející bezradností či ledabylostí, neinvenčně, pouze jako nutné „zlo“, bez něhož se při vyprávění filmových příběhů neobejdeme, nerozhýbeme je. Herecké výkony (vesměs „neherců“) se jeví – až na jednu či dvě výjimky – mimořádně slabými, což je dáno i rádoby autentickými, ve skutečnosti použitým papírem šustícími dialogy. Když se ve filmu ojediněle nachomýtnou známé tváře, jako je Jan Burian a Ester Kočičková, vznikne nejhrubší herecká šarže, do svého filmového okolí násilně napasovaná. Teenagerská mládež ve filmu šumluje takovým způsobem, že by snímek měl být povinně opatřen titulky.
I velice nepodařené formální ztvárnění by se však dalo – a zvlášť začínajícímu tvůrci – odpustit (či alespoň se skřípěním zubů tolerovat), pokud by film zaujal jako svébytná autorská výpověď, svou originalitou. Podívejme se tedy, jak jsou na tom Kuličky po této stránce…
Film je složen ze čtyř povídek, nestejně dlouhých a dějově nabitých. V kratičké první etudě, nazvané Svatba, sledujeme děti, inscenující tento obřad a při vší nicotnosti "minipříběhu" v něm není ani co kritizovat. Ambicióznější je následující Maminčin andílek. –náctiletá dívčina nepřeje své matce mladého milence, proto se s ním vyspí, prozradí svou identitu a od pokračování vztahu jej odradí. Tento děj s příliš avizovanou pointou měl být zřejmě sondou do života dnešní mládeže, zůstalo však u toho, že teenagerky kouří, chlastají, dávají si jointa, vyhledávají technoparty, používají slova píča (aby se vyrovnaly klukům), se sexem nedělají příliš okolků. Ačkoli se mezi školní mládeží už dávno nepohybuji, nic nového jsem se z Kuliček nedozvěděl, k objevení Ameriky nedošlo, zůstalo u „profláknutých“ banalit.
V další části, nazvané vzletně Morální imperativ, zabrousila režisérka do prostředí fary, v níž charismatický farář Jára neformálními přístupy získává pro náboženskou víru ovečky. Do společenství „bratrů a sester“ se dostane Lada, která se ukáže smilnou potvorou, jež švarného velebníčka snadno svede. Na vzniklou scénu (svým zpracováním upomínající na nejpokleslejší momentky Bakalářů) zklamaní věřící podle svého naturelu reagují, zejména pak, když se kvůli demonstrovanému milenčině těhotenství farář uvolí vzít na sebe kříž a povětrnou ženštinu si vzít. Problém celibátu je velice složitý a není zde prostor jej podrobně zvažovat. Většina křesťanských církví se stala v této otázce „liberálními“ a povoluje knězům manželství (v Kuličkách je scéna, v níž uprostřed neposedných dětí a přípravy jídla diktuje žena manželovi kázání). Církev katolická (ke které patří nebožák Jára) je konzervativní a - přes naléhání „moderně“ smýšlejících – změnu vytrvale odmítá. Pokud se k této záležitosti mohu jako agnostik (a člověk, který se v minulosti biblistikou a teologií alespoň trochu zabýval) vyjádřit, nejenže jsem přesvědčen, že ženatými faráři (případně ženami kněžkami) se kazatelny nenaplní a že nezabrání odlivu zájmu o tradiční náboženství, nýbrž naopak přispějí k rozprodávání tradic za iluzorní, virtuální přiblížení dnešku. V celibátu totiž nejde ani tak – primárně - o sexuální abstinenci (jakkoli její dodržování může být svízelné), ale o principy dalekosáhlejší, preferenci ducha nad tělem, ideálního před praktickým a taktickým, obecného (katolického!) před privátním, jde o vědomí, že dobrovolné sebeomezení (zdaleka nejen v sexu) nemusí být jen ztrátou, ale současně i ziskem. To jsou ovšem myšlenky, které nemohou kapitáni „růstu Růstu“ připustit jinak než jako směšnou kuriozitu. Přesto (právě proto) je dnes „duch náboženství“ prubířským kamenem doby a toto téma je třeba pojímat s plnou vážností a nekonjunkturálností – což samozřejmě nevylučuje nadhled, humor a ironii. S laciným vtipkováním a pitoreskním figurkařením nelze ovšem směřovat jinam než do hájemství Kameňáků…
V posledním příběhu Kuliček, nazvaném Pomalu, ale slábnu, sledujeme starou ženu, která svého muže diriguje i v tom, jak si má při jídle nastavovat talíř a zda má číst v nemocnici básně. Stařec umře a jeho manželka se pedantsky věnuje alespoň jeho hrobu. Vzhledem k několika nápadům a k lapidárnímu, na vynechávkách spočívajícímu způsobu vyprávění, se poslední epizoda filmu jeví jako relativně nejuspokojivější.
Nemá smysl se ptát po „poselství“ Kuliček, přestože myšlenka, že ženy (od holčiček po stařeny) neustále manipulují svým okolím, zejména mužskými protějšky, se až vlezle nabízí. Takový „sebekritický“ přístup režisérky by měl váhu pouze při nepovrchním uchopení a rozkrytí problémů, k čemuž však bohužel za devadesát minut filmu nedojde. Nedovedu si představit, že by bylo k jakémukoli diváckému užitku se ke Kuličkám vracet. Snímek se tak jeví jako zcela nepodařený výrobek, prostě: der Ausschuss. Diletantské básničky je v dnešní době internetu možno bez omezení a neškodně rozšiřovat, mazaniny se mohou (když už byly namalovány) i někde vystavit, u filmu však podobná shovívavost není na místě, jde – pořád ještě – o příliš drahou legraci… ...