Lída Baarová, Brasillach a nevinní farizejové (blog Oto Horák)
Čirou náhodou jsem zapnul televizi: v pořadu Před půlnocí spolu hovořili moderátor (a autor knihy o Nataše Gollové) Aleš Cibulka s novinářem Stanislavem Motlem, který vytvořil dvě knihy o Lídě Baarové. Nemá asi smysl klasifikovat „lehkonohý“ způsob Cibulkova moderování ani Motlovy „objevné“ poznatky, včetně finálního kýčovitého označení herečky za „oběť krásy“. Musím se dokonce přiznat, že jsem ani jednu z novinářových knížek o Baarové nečetl. Hlavně proto, že literárně výsostné dílo na dané téma už napsal Josef Škvorecký (spolu s herečkou) a že o další fakta, „faktíčka“ (a la Hemingwayův účet z hospody), domněnky a upravené vzpomínky ani příliš nestojím.
Tolik promrskávaný vztah Lídy Baarové s Josephem Goebbelsem se odehrál v polovině třicátých let, před vypuknutím druhé světové války i před tzv. Kristallnacht. S nacistickými pohlaváry se tehdy stýkala řada umělců (včetně kolegyň Baarové jako byly Olga Čechovová, Anny Ondráková, Leni Riefenstahlová), sportovců i politiků. Goebbels a jeho protektor Hitler tehdy nebyli váleční zločinci, nýbrž politici, státníci, legální a (chtě nechtě) respektovaní představitelé země. Antifašisté a němečtí emigranti proti nacistickému režimu bouřili, ale mnohým představitelům světových velmocí se jevili většími „válečnými štváči“ než frajtr z Braunau. Hitlerova osobnost i jím nastolený systém sice byly vesměs považováni za „svérázné“, avšak (minimálně do roku 1938) se zásadně nelišily od hlav většiny evropských států a režimů. Demokracie byla v třicátých letech považována za neúčinný, nevýkonný, překonaný způsob vládnutí. Zarputile se ji drželo jen několik velmocí (USA, Velká Británie, Francie) a neutrálních či menších zemí (Švédsko, Švýcarsko, Belgie, Československo aj.), ale i v nich se volání po „silné ruce“ zesilovalo a projevovaly se snahy demokratický parlamentní systém (třeba i jen „dočasně“) omezit.
Lída Baarová se zamilovala do muže vysoce postaveného, vlivného, a navíc i inteligentního (ministrovy Deníky jsou důkazem), energického, vášnivého. Co na tom, že už v polovině třicátých let byla z Goebbelsových projevů znát povýšenost, bezohlednost a zloba? A taková maličkost, že muž byl ženatý? Tisíce žen před Baarovou volilo stejně a tisíce po ní také. Pokud měly možnost, přitulily se k síle, moci, bohatství. Láska je velice často láskou k úspěchu.
Po skončení druhé světové války vítězové soudili poražené. Odsouzeni nebyli jen politici a vojáci, kteří dávali konkrétní pokyny k vraždám a masovým zločinům, ale i intelektuální souputníci a - někteří z těch, kteří se „zapletli“. V Evropě byl tehdy popraven i jeden pozoruhodný spisovatel. Jmenoval se Robert Brasillach a bylo mu teprve 35 let. Ve třicátých letech psal prózy výrazného slohu, za války štvavé a antisemitské články. Nějakého spisovatele bylo třeba ve Francii popravit, i když dva hlavní pretendenti se z toho vyvlékli. (Drieu La Rochelle – předválečný přítel Aragona, jednoho z nesmiřitelných – spáchal sebevraždu a Céline se prozíravě „zašil“ do Dánska.) Míra spolupráce francouzských intelektuálů s německými okupanty a vichistickým státem byla totiž vysoká. Pravda, někteří (jako Sartre) zahájili „včas“ (tj. ještě – ale nedlouho – před osvobozením) opatrnou odbojovou činnost. Jiní si alespoň vzpomněli na bývalé přátelské svazky s odbojáři („musíme si pomáhat“) a hledali si svědectví o konkrétní pomoci pronásledovaným. André Gide, veličina francouzské literatury, v prvních dvou letech vůči režimu maršála Pétaina loajální, se prozíravě uklidil do Tuniska (kde bylo navíc spousta přístupných hezkých hochů), vrátil se do Paříže roku 1945 – a dokonce za dva roky obdržel Nobelovu cenu. Soucitný lékař a spisovatel Georges Duhamel, zasedající mezi „nesmrtelnými“, soudil, že i po nacistickém obsazení většiny země s Paříží v čele „může být zachována velikost Francie“ – a „neprovokoval“. Omamný básník Jean Giono se stáhl do své milované Provence a hlásal, že jakýkoli ozbrojený boj je zásadně nepřípustný. Ale někdo tu intelektuální kolaboraci odnést musel (a královna módy Coco Chanel to také v žádném případě být nemohla)… Kdo jiný než ten, co to „přeháněl“, dělal nešikovně a nemyslel na zadní vrátka? Kdo – nedejbože – třeba i věřil, že se chová správně?
Pronásledování Lídy Baarové (i Adiny Mandlové, Vlasty Buriana aj.) nesloužilo k očistě společnosti. Jako tolikrát v minulosti, v Čechách, Francii a jiných zemích se ukázala potřeba obětních beránků (a nějaká „národní kurva“ se přece musí najít), kteří na sebe berou vinu za ostatní. Ty „spořádané“ občany, kteří se snaží držet stranou a kolaborují jen v „nutné“, „obvyklé“ míře, kteří se nezapletli s mocnými (neboť k tomu neměli ani příležitost). Jsou to podobní lidé jako ta příslovečná přičinlivá babička, která údajně přistrčila k Husově hranici polínko. A v devatenáctém století se papouškuje: My národ Husův… A babiččin.
Farizejové, kteří jsou vždycky z obliga, a s chutí hodí kamenem. Nevinní se špinavýma rukama.
...