Místo gratulace (blog Oto Horák)
Musím se přiznat, že Věra Chytilová nikdy nepatřila k tvůrcům, jejichž dílo bych přijímal jednoznačně pozitivně, bez výhrad - a měl jsem proto např. problém s „chytilovskými“ texty Jiřího Cieslara. Při příležitosti režisérčina současného životního jubilea se pokusím pouze o formulaci několika záchytných bodů, na kterých by se případně někdy dal vystavět podrobnější článek.
Proslulost doma i v zahraničí „zařídil“ Věře Chytilové snímek Sedmikrásky. Protagonistkami jsou – na rozdíl od cudné, spanilomyslné hrdinky Durychovy novely Sedmikráska – dvě oprsklé dívčiny, kterým – dle dobové módy – nic není svaté. Nedělají si starosti s tím „kdo to zaplatí“ a pěstují si svůj egoistický hedonismus a legraci za „kanadskou“ cenu. Podobnou „obžernost“ jako ony prokazuje i Chytilová, ve filmu se zkouší nejrůznější postupy režijní, kameramanské i střihačské, barevné i zvukové efekty. Tento přístup můžeme ocenit jako jeden z mála příkladů, kdy české umění experimentovalo nikoli ex post (jako někteří tehdejší literáti a výtvarníci), nýbrž souběžně se světovým vývojem. Můžeme ovšem také očekávat od zralé tvorby větší formální kázeň, tvarovou scelenost (jednotící prvek) a pregnantnější, konsekventnější výpověď. Každopádně, když Věra Chytilová pokračovala stejným směrem ve filmu Ovoce stromů rajských jíme, náhle leckomu vadila estetická manýra a u domácí i zahraniční kritiky uspěla autorka mnohem méně než předchozím „rozjíveným“ a „roztomilým“ snímkem. No, a pak spadla klec…
V roce 1976 se Chytilová směla vrátit filmem Hra o jablko. Spolu s následujícími dvěma snímky Panelstory a Kalamita jej považuji v režisérčině filmografii za nejdůležitější. Tato díla nevynikají jen na pozadí marasmu tehdejšího českého, kulturtrégry „papežštějšími než papež“ důkladně sešněrovaného filmu. Nejsou „proti režimu“, i když tak byla mnohými diváky zástupně vnímána a odtud pocházela část jejich „kultovnosti“. Nejlepší díla v totalitních režimech nevznikají ze zásadového, systematického a programového vzdoru, nejsou v tomto smyslu „proti“, ale pouze – v důsledku autorské poctivosti, „mimochodnosti“ a „nepraktičnosti“ – neumějí být „pro“: jsou „jiné“. Třeba porod nebyl v době boomu „Husákových dětí“ protisocialistický, ale ukázat jej syrově? Brrr! (Podobně nejsilnější, nejtrvalejší texty o sovětské „stalinské“ realitě nevytvořili vědomě demaskující Grossman, Solženicyn či Maximov, nýbrž Mandelštam, Bulgakov, Platonov, Charms či Babel, kteří – ač se o to pod velkým, doslova existenčním tlakem někteří z nich i chvilku pokoušeli – neuměli psát na objednávku.) Chytilová jasnozřivě pochopila, že rakovinou, která napadá další a další dosud zdravé buňky společnosti je rozbujelé lidské sobectví („já se o nikoho nestarám!“) a portrétuje další „rozkošné“ – a posléze vyhaslé - exempláře tohoto typu ve filmech Faunovo velmi pozdní odpoledne a Kopytem sem, kopytem tam. Po nuceném přeryvu usilovala režisérka i o důmyslné navázání na své ranné formální a žánrové experimenty (Praha – neklidné srdce Evropy, Šašek a královna, Vlčí bouda). No, a pak se klec otevřela…
Prvním „svobodným“ filmem Dědictví aneb Kurvahošigutntag začalo to nedorozumění Věry Chytilové s větší částí české kritiky, které trvá dodnes. Režisérka pochopila, že metastázy sobeckého hedonismu (a sobectví je, dle Roberta Musila i sociobiologů, nejspolehlivější lidskou vlastností) jsou v novém režimu mnohem agresivnější a úspěšnější než v „reálném socialismu“. Někteří čeští novináři snad čekali, že bude Chytilová nové pořádky chválit a kopat do zcepenělého totalitního hlídacího psa (jako by něco takového bylo důstojného a pro umělce nosného), filmařku tedy nařkli ze „zatrpklosti“. Přitom si neuvědomili (nechtěli vzít na vědomí), že „stará dobrá“, předlistopadová Chytilová je tatáž jako ta současná, svérázná feministka a satirická moralistka, která si nebere servítky a upozorňuje na to, co se jí nelíbí. A dokonce i s tím rizikem, že přílišná přímočarost, explicitnost a patetičnost škodí celkovému výsledku. Ne, nemyslím si, že filmy Věry Chytilové z posledního dvacetiletí nemají chyby a vady na kráse, ale oceňuji, že schopnost společenské kritičnosti – jež by měla být tvůrci vlastní, pokud si nehraje na lartpourlartistickém písečku či se nedegraduje na režimního tajtrlíka a „přidržtašku“ – osvědčila (v na významu spíše nabývajícím Dědictví i v promarněné příležitosti, kterou se stalo Vyhnání z ráje) z českých režisérů téměř pouze ona. (Možná to bude souviset s tím, že Chytilová – jak řekla v televizním rozhovoru – nejvíce postrádá v současné společnosti soucit…) Nemusí se nám zamlouvat každý názor, veřejné vystoupení či chvilková vzplanutí přímé politické angažovanosti, faktem však zůstává, že tato filmařka – na rozdíl od některých svých kolegů – n e r e z i g n o v a l a.
Dovětek:
Věra Chytilová má dlouho vyhlédnutou látku k filmu o Boženě Němcové, ale realizace se stále oddaluje: chybí peníze. Zřejmě režisérka neumí přesvědčit producenty, možná by to měla umět, možná si ji můžeme vážit za to, že neumí. Každopádně si myslím, že tvůrci, kteří pro českou kinematografii něco udělali - i takový Krejčík a Vávra – (by) měli dostat šanci (včas). Třeba bychom byli filmem o Němcové zklamáni, ale pokud realizován nebude, už se to nikdy nedozvíme.
...