Monsieur Verdoux v zrcadle dobové české kritiky a dnes (blog Oto Horák)
„(…) nutno uznat Pana Verdouxe za jedinečně odvážný film. Neboť konec konců, nikdy jindy neútočil Chaplin na své nepřátele s tak nemilosrdnými úmysly. O formě Pana Verdouxe stačí říci, že je čistá jako křišťál a v prostotě techniky, jíž používá k vyprávění, nenalezne dnes v světové kinematografii obdoby. Zde se pracuje s výtažkem filmové abecedy.“
Názor Jiřího Brdečky si uchovává svou platnost i po více než šedesáti letech. Pochází z článku Poslední zločin pana Landruho, publikovaného v měsíčníku Filmová okénka (označeného jako list náročného filmového diváka), který řídil Antonín Novák, pozdější šéfredaktor Filmu a doby a autor knihy Umlčený film (kterou jsem recenzoval v Cinepuru č. 62). Číslo vyšlo koncem května 1948 a je věnované z větší části právě Chaplinovu novému snímku, čerstvě – rok po americké premiéře – v Československu uvedenému.
Byla to doba přechodová. Komunisté už uzurpovali monopolní moc, ale ještě se hrála hra na národní jednotu a návaznost na předchozí vývoj. Nemocný prezident Beneš se v Sezimově Ústí těžce odhodlával ke své demisi, k níž pak došlo (kvůli neochotě podepsat tzv. Ústavu 9. května) 7. června. Sokolové připravovali svůj slet a mnozí nekomunističtí politici i obyčejní lidé utíkali za kopečky nebo útěk horečně plánovali. Nad soukromými nakladateli se už stmívalo, ale dosud žebronili na Kopeckého ministerstvu informací (mj. u tehdejších ministrových fámulusů Vítězslava Nezvala a Františka Halase) o dodávku papíru a posílali na trh poslední nepolitické, necenzurované tituly. Skončilo vydávání prestižních časopisů jako byl Dnešek Ferdinanda Peroutky, Obzory Pavla Tigrida, Kritický měsíčník Václava Černého, Listy Jindřicha Chalupeckého a Akord Jana Zahradníčka, jiné (např. Blok) se usilovně snažily přežít a změnit orientaci (a mezi poslední články o umělecké avantgardě se vkliňovaly první rigidně komunistické a „socialisticky realistické“). Mladá fronta vedla kampaň proti „škodlivému“ braku a kýči v literatuře, rozhlasu, hudbě a filmu.
Filmová okénka z května roku 1948 jsou dokumentem této „přechodovosti“, využívají až doposledka možnost svobodného psaní, v „umělecké sféře“ ještě připuštěného. Ze tří názorových příspěvků (ponechejme stranou dva materiály spíše informativního charakteru), věnovaných Monsieuru Verdouxovi, je nejpozoruhodnější a nejaktuálnější článek Jana Weniga Charlie Chaplin – vykřičník a otazník. Vymezuje Chaplina jako šaška palečkovského, eulenspiegelovského typu, „nenasycence“ toužícího po větší kráse a spravedlnosti a říkajícího mocným bez servítek podivné a rouhačské řeči. Takováto prorocká a – tehdy i dnes – heretická slova neváhá Wenig použít: „Zmechanisovaná a nesmyslná, samoúčelně pokroková doba, civilisace, která přerostla člověka, technická vyspělost, která zotročovala, místo aby otročila – to byla jeho Moderní doba. První výkřik proti nivelisujícímu kolektivismu, proti pseudopokroku, který člověka svazoval, místo osvobozování.“ Přes určité pochybnosti nad Diktátorem, je si Wenig vědom, že v tomto filmu „zesměšnění bylo větší a hlouběji zasahující zbraní, nežli dokumentární, hrůzná skutečnost.“ Pisatel textu nelakuje současnost na růžovo, vyjadřuje své obavy a dokonce nezapírá deistické příčiny a východiska: „Lidé si navykli v tomto století nebo lépe řečeno v posledním desetiletí málo uvažovat, nechat si největší problémy přežvykovat jinými, navykli si upadat do pohodlnické a sobecké apatie, která je špinavou vodou, v níž loví političtí dobrodruzi. Nechali si klidně přerůst přes hlavu spoustu problémů, které se už pak nakonec neodvažují řešit.“ „Na chvíli se lidé domnívali, že se tentokrát spojilo vše dobré v lidstvu proti zlu. Ale poválečná bilance zase ukázala, že poměr kladu a záporu je skutečně takřka týž, že infekce nacistická, ona neúcta k malému člověku, kterého ztělesňoval Chaplin, ona stejná lhostejnost k velkým ideálům jako k malým skutečnostem každodenního života zachvátila velké národní a státní organismy, že se nepoučili lidé z uskutečnění toho, mluveno se švýcarským filosofem Picardem, co se stane, jestliže je člověk beze vztahu s věcmi a s lidmi, se sebou samým, s Bohem.“ „(…) v díle spravedlnosti přichází jako nejlepší rada staré přísloví ,Boha vzývej a ruku přikládej‘! A Chaplin je jedním z těch, kdož skutečně tu ruku přikládají.“
Také Jiří Brdečka v už vzpomínaném článku nedělá režimní úlitby a jeho – na Chaplinovi demonstrované – výhrady proti kapitalismu mají obecnější charakter. Jestliže tvrzení, že Chaplinovo dílo je „protestem proti kapitalistické společnosti“, lze považovat za poněkud zjednodušující, na jiných místech vystihl autor podstatu problému přesně. „Kapitalistické obchodní metody přidávají k otupělosti mravní slepotu. Obchodník Verdoux již nerozezná dobra od zla a jeho případ působí tím hrůzněji, že není ojedinělý. Stejným procesem prochází statisíce Verdouxů.“ Brdečka vytýká Chaplinovi, že z Verdouxe, třicet let počestného bankovního úředníka, který se ocitl náhle na dlažbě, udělal intelektuála, takřka filosofa, intelektuálního sofistu. Předobraz hlavní postavy, jedenáctinásobný vrah Landru byl podle svědectví duchaplný cynik, nicméně v stoicismu Verdouxe, přišedšího o všechny životní naděje, tváří v tvář policistům a žalobcům je jistě kus autorské licence (zřejmě nikoli cizí autoru původního námětu Orsonu Wellesovi). Řeč u soudu (skutečný Landru se nepřiznal) má v náznaku připomínat slavný závěrečný projev „malého člověka“ k masám z Diktátora - podobně jako Verdouxův odchod do nebytí je citací z konce Moderní doby. Rafinovanost díla je v tom, že hrdinou je nesmírně šarmantní, neodolatelný (galantnost a charakteristický Chaplinův úsměv), avšak chladnokrevný, necitelný člověk. (Byť v jedné - typicky chaplinovsky nasládlé – scéně s chudou, nešťastnou dívkou zvítězí u Verdouxe soucit.) Škoda, že Chaplin u své první záporné figury nerozehrál více motiv erotického svůdce, nenasytného dobyvatele žen, vlastní nejen Landruovi, ale i – jemu samotnému. Roli zde sehrála jistě i obávaná Breenova cenzurní komise, která beztak přišla se spoustou malicherných výhrad. Podobné příčiny má zřejmě také způsob zobrazení smrti, její filmařská decentnost až absence. Samozřejmost, „nezbytnost“, takřka mechanické plánování Verdouxových vražd však dostalo vzhledem k právě skončené světové válce ve filmu hlubší význam. (Rovněž spalování obětí nenásilně upozorňuje na kremační pece v nacistických koncentračních táborech.) Morbiditu díla trochu zmírňuje nikoli plný zdar vrahova úsilí. Ostatně Verdouxovy nepovedené pokusy o zabití partnerek, zejména úžasně zahraná a pointovaná scénka na loďce, jsou komickými vrcholy filmu. V netolerantní atmosféře tehdejších USA vyvolal snímek – jenž ovšem mohl natočit právě jen Chaplin – pobouření jistých kruhů a jeho dozvuk nalezneme (po posledním bezezbytku velkém díle Světla ramp) o deset let později v Chaplinově „pomstě“, Králi v New Yorku.
Třetím příspěvkem k Verdouxovi je pasus z článku Miroslava Galušky, přetištěného ve Filmových okénkách z – nepoměrně „uvědomělejší“ – Tvorby. Otištění bylo míněno zřejmě jako vyvážení a v jeho tónu se už ohlašují nové pořádky, jediná závazná pravda. (Nicméně Charles Chaplin byl tak slavný a pro „socialistický tábor míru“ tak užitečný, že se po nedlouhém váhání v SSSR – a tedy i u nás - znovu vrátil na piedestal „pokrokového“ západního umělce.) „Monsieur Verdoux ukazuje zlo, avšak místo aby burcoval proti tomuto zlu, houfoval lidi do boje a nabízel jim zbroj, nutí je k smíchu. A tak Chaplinův velkofilm vnáší zmatek. Odhaluje falešnost a licoměrnost buržoazní etiky, avšak nestaví proti amorálnosti kapitalistického systému jiný systém, jinou morálku. Vnáší zmatek, a poněvadž neukazuje cestu, odzbrojuje, demobilizuje, oslabuje vůli pokrokového diváka v kapitalistickém světě, který musí mít po shlédnutí filmu pocit bezbranné oběti, může systém nenávidět, ale pasivně se mu poddávat.“ Netřeba asi komentovat, lze snad jen dodat, že v jednom měl pisatel plnou pravdu: Chaplin opravdu nenabízel žádný jiný systém - a žádné „spravedlivé“ války.
Po více než šedesáti letech – a spoustě ohlasů a rozborů – si u Monsieura Verdouxe zaslouží pozornost zejména dva aspekty. Na rozdíl od řady velkých režisérů, rozšiřujících možnosti filmového jazyka a etablujícího film jako vážné umění (po bok „filosofické“ a „psychologické“, „hlubinné“ literatury), Chaplin nikdy nezapomněl, čím byly „pohyblivé obrázky“ na počátku, v době jeho dospívání. Sloužily jako „jarmareční“ zábava, měly vzbuzovat smích, dojetí – a také trochu strach. O první dvě divácké emoce (k vyvolání třetí nebyl disponován) nepřestal nikdy Chaplin usilovat, a skrze nenapodobitelného komického génia obohacoval svůj filmařský rejstřík. Od komedií přešel k tragikomediím (už v posledních středometrážních groteskách jako byl Chaplin vojákem či Psí život), jako jediný si dovolil v podstatě ignorovat nástup a rozmach zvukového filmu (třicátá léta), suverénně si řeč na plátně osvojil a humor s vážností obsahu prolnul takřka v každé scéně (právě v Monsieuru Verdouxovi), aby – souběžně se svým stárnutím – komiku upozadil a vsadil na tklivou a bilancující melodramatičnost (Světla ramp). Jsou lidé, kterým se zdá sentimentu v Chaplinovi příliš a některé gagy samoúčelné (prokazující pouze hercovo mistrovství). Možná, ale právě v schopnosti jít v emocích až „na doraz“ a rozehrávat je v přesně pozorovaném měnícím se světě je Chaplinova jedinečnost. Rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek a kritický komentář (vzpomeňme na Rabelaise, Swifta a Gogola!) není nepatřičnost a neslušnost, nýbrž velice aktuální potřeba. Jenže kdo to dnes dokáže na Chaplinově (či Tatiho) úrovni?
A nezapomínejme přitom na něco, čemu jsme ve škole v hodinách literatury říkali poněkud vzletně poselství díla. Monsieur Verdoux je v tomto smyslu možná nejsložitější Chaplinův opus, nicméně dnes – po šedesáti letech - je leccos zjevnější, přehlednější než v době vzniku. „Diletantství hromadného vraha“, který nezabíjí ve jménu státu, národa, náboženství, civilizace, míru, pokroku, vyšších principů. Zloděje, který si neumí pohlídat peníze a zabezpečit své vklady. Který dělá – přece jen – své zločiny „v malém“. A v malém měřítku se to v kapitalismu nevyplácí – a neodpouští. Jen ve velkém.
Monsieur Verdoux je film o ztrátě ctnosti, „nevinné“ kriminalitě, maligní formě egoismu, zachvacující všechna „patra“ společnosti.
...