Nad říčkou Teplá střídavě oblačno aneb Cestovní zpráva z filmových Karlových Varů (blog Oto Horák)
Tato zpráva je jaksi navíc. Letos to totiž se mnou vypadalo tak, že festival v Karlových Varech nenavštívím, maximálně na otočku, jeden či dva dny. Jestliže jsem nakonec byl kromě závěrečných dvou dnů přítomen celé akci, je to zásluha nejen mých blízkých, ale hlavně mého zaměstnavatele, který byl zřejmě dojat mou láskou k filmu. Budiž mu tedy následující řádky věnovány.
CESTA
Z doby svého působení v oboru dopravního inženýrství velmi dobře vím, že automobilová doprava připomíná pohádkového Otesánka, snažím se tudíž omezovat své pohodlí a obludu přikrmovat jen v nejnutnějších případech. Docela logicky jsem do Karlových Varů zavrhl i dopravu lodní, leteckou, balónem, a bohužel i jinak mou oblíbenou železniční, neboť do západočeských lázní se z Prahy jezdí přes Tramtárii. Zbývají autobusy a mezi nimi jsem – ukázkově tržně – dostal na výběr. Společnost Letuška na svých poutačích na dálku hlásala, že studenti platí 50 Kč, zjistit kolik stojí lístek pro ostatní (moje soukromé studium, pro radost, by mi neuznali), nebylo nijak snadné. Ze slečny v okénku šla cifra jak z chlupaté deky, nejdříve se dotyčná zapýřila jako bych jí dělal nemravný návrh, pak na můj opakovaný dotaz přece jen šeptla, že 140 Kč.
Konkurence, Student Agency, si mne získala nejen možností úspory desetikoruny, ale především menší informační upejpavostí. Na palubě autobusu se k nám přihovořila stevardka, jejíž neustálé pobíhání uličkou jsem ocenil zejména vzhledem k ztíženým podmínkám, její korpulentnosti. Okamžitě po nástupu měla slečna starost, abychom se nenudili, nedřímali, či – nedejbože – nezůstali osamoceni se svými myšlenkami. Byla nám tedy nabídnuta sluchátka na poslech hudby a vysunul se pár televizí. Dávali nějaký film se sestrami Olsenovými, náramnou jundu, kterou jsem však bohužel v důsledku své pravidelné ranní chandry náležitě neocenil. Dále nám zadarmiko naservírovali teplý nápoj (proti tomu nic) a dostali jsme na výběr mezi třemi celostátními deníky, z nichž jeden byl za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou a třetí za jeden a půl tuctu. Koukal jsem místo toho do blba a cesta mi uprostřed řečí, že Student Agency je ekologická společnost, a tudíž nemáme deformovat použité kelímky (právě jsem se na to z gustem chystal), rychle utíkala.
UBYTOVÁNÍ
Jako každoročně jsem i letos s dostatečným předstihem řešil kardinální otázku ubytování. Nejsa zatím prezidentem ani císařem, ba ani skromnou celebritou hned na úvod jsem vyloučil příslušné apartmány hotelu Pupp. Po zralé úvaze jsem se rozhodl protentokrát nevyužít ani ubytování v soukromí, přestože za láci (pětikilo) se tu nabízí čistě povlečená postýlka, vybavená koupelna a připravená snídaně. Pohodlí však člověka zbytečně zhýčkává a já nechci zpanštět a předčasně zpáprdovatět. Navíc čas od času kážu o sebeomezování a abych nebyl za tlučhubu, nezbývá než řeči dotvrdit činy…
Rozpomněl jsem se tedy na svá trampská léta a zamířil mezi plebs, důvtipně a korektně tu také nazývaný baťůžkáři. Ti mají - kromě kempu v Březové - své eldorádo v prostorách školy nedaleko hotelu Thermal. Za necelou stovku na noc dostanete v tomto „hostelu“ ve svérázné „recepci“ ručně napsaný lísteček, který musíte vždy ukazovat – a s ním i střechu nad hlavou, možnost použít záchody a dokonce i sprchu (jednu na několik set zájemců). Po minulých zkušenostech jsem vynechal učebny a tělocvičnu, v nichž je hlava (a nohy) na hlavě, vzduch vydýchaný a věčně svítí světlo. Rozložil jsem svou karimatku na potemnělé chodbě, (téměř) v soukromí mezi dvěma skříněmi, pod radiátorem a oknem, kterým jsem si mohl podle své potřeby regulovat přísun kyslíku. V jedné ze skříní jsem dokonce objevil pohozené dětské výkresy a tři nejlepší jsem jako trofej zabavil. Stařičký bágl s čistým a špinavým (neznačkovým) prádlem jsem nechával přes den na místě, a – vzdávám hold lidské poctivosti – neztratila se mi ani niť. Pak už jen zbývalo se smířit s nepříliš vysmýčenou podlahou, s věčným klepáním podpatků a žvaněním kolem mne procházejících nočních ptáků a napodobit Karafiátovy Broučky („a už leželi a už spali a spali a spali“).
MĚSTO
Miroslav Horníček kdysi o své lásce k Mariánským Lázním napsal knihu Vyznání (v červnu). Já – a určitě nejsem sám – bych mohl něco podobného říci o svém vztahu ke Karlovým Varům (počátkem července). A že se vám vaše milá časem lehce zkurvila? Ani to nemusí být na překážku… (Eva Zaoralová, umělecká ředitelka festivalu, přeložila kdysi román Dina Buzzatiho Láska, jednu z nejlepších knih na téma „slepá“ láska.)
Karlovy Vary nemají ani tu pofidérní, znovu zpochybňovanou a penězi překonávanou ochranu, jakou mají starobylejší z našich nejkrásnějších měst. Situaci nejlépe ilustruje mírně inovované pořekadlo: vlk se nažral a koza vypadá zajímavě. Vlkem jsou pochopitelně investoři a developeři, kteří musí „zhodnotit“ drahé parcely, zvětšit hmotu domů a často je uzpůsobit novému účelu. Koza by podle přání příslušných úředníků měla alespoň trochu kozu připomínat, být kryta srstí, mít rohy, oháňku a alespoň dvě ze čtyř kopyt (ta ale mohou být případně skleněná). Vycpat se zvíře může čímkoli a také na rozměry nesmíme být příliš úzkostliví: kozička ze zoologické dětské ohrádky doroste rozměrů sousední antilopy koňské. Drzost majitelů a „vstřícnost“ městských činitelů (aby se nám proboha vlastník neurazil a nehodil nám dům na hlavu!) jsou v Karlových Varech srovnatelné se situací v pražské památkové „rezervaci“. Jen se ukazuje, že eklektismus východní provenience je pro historické město přece jen přijatelnější než prosklené fasády, které mají v ulici efekt jako neviditelné, černé zuby v ústech herce. Nová výstavba pod hotelem Imperial poškozuje těžce asi nejznámější karlovarské panorama. Při pohledu zpět se objeví jiné moderní monstrum přímo nad proslulými vilami Rosa a Luetzow. Na jeden rok docela slušný přírůstek.
Každopádně elítnyje kvartíry mají přednost přede vším. Pokud ještě v centru Varů narazíte na domy, v nichž bydlí „obyčejní“ lidé, poznáte je na první pohled podle ošuntělosti fasády. I v nich však už u zvonků naleznete alespoň ze třetiny ruská jména.
Léta zůstává nezastavěna lukrativní parcela v blízkosti Vřídla a v samém sousedství Dienzenhoferova kostela sv. Maří Magdaleny, jedné z předních památek vrcholného baroka u nás. Za děravou ohradou je džungle vegetace i odpadků, ať jen už lidé volají: „stavět, stavět!“ (a zanedlouho k tomu jistě dojde). Problémem pro chudáky stavitele dosud bylo hnidopišství památkářů: ti upozorňují, že na kostele se v důsledku zemních prací ještě zvětší už tak na dálku patrné praskliny.
O tom, že investoři nejsou žádná ořezávátka a nenechají si diktovat, nás může přesvědčit i léta chátrající masivní stavba hotelu Národní dům či hodnotná budova Lázní III, pro kterou se nenašlo soukromé využití. A jelikož razantní přestavba této budovy pro luxusní bydlení by byla i na místní poměry příliš silný tabák, nezbývalo městskému zastupitelstvu než se bezprizorného nebožátka ujmout a díky tomu prý (avšak nekřičme hop, dokud jsme nepřeskočili) bude mít za několik let filmový festival k využívání nový pěkný sál.
Na rozhraní centra Varů a Drahovic zmizí nevyužitá plocha a brzy zde vyroste supermarket Lidl. Osobně bych ho situoval přímo do lázeňské zóny, ať mají Vary šmrnc. Zaujalo mě, že majitelé jej nestaví pro vidinu zisku, nýbrž – jak hlásají na velké tabuli – „pro nás“. (Nejprotivnější na televizi Nova za éry Vladimíra Železného mi bylo, že svou činnost dojemně odůvodňoval péčí o divácké potřeby „nováků“.) Smůlu zřejmě mají dvě prodejny (jedna větší samoobsluha, druhá maličká pultová) v sousedství… No nic, třeba budu příště chodit do Lidlu nakupovat a nebudu muset vystávat fronty na rohlíky ve „festivalovém“ – a v centru jediném – obchodu.
Na stejné pěší zóně se objevila nová socha. Zdálky – já však nejsem žádný rys ostrovid – mi připomínala Lenina po dietě. Takový ideový úlet jsem však nepřipouštěl a domníval se, že zřejmě ve Varech ožil duch Zdeňka Nejedlého a jeho posmrtného chráněnce Aloise Jiráska. Teprve z blízkosti jsem pochopil, že ten nosatý pán má být první prezident Československé republiky. Mimoděčně jsem si připomněl, že největší tlak na přejmenovávání hlavních náměstí a ulic po Masarykovi a (znovu)postavení jeho soch vyvíjeli – už ve třech vlnách - lokální politici, kteří měli sakra daleko do jeho stylu práce a noblesy.
„Říká se o nich: les ve městě a město v lese“, napsal o Mariánských Lázních pan Horníček. Minimálně ve stejné míře to platí o Varech – a když mne město (či spíše lidé, kteří o něm zištně a krátkozrace rozhodují) naštve, mohu ještě utéct do lesů. Pak si vzpomenu, že na této planetě se před činností člověka neschováte a sklíčen i s novou energií se pokorně vrátím zpět.
VSUVKA
Zde je namístě omluva těm čtenářům (to jsou ti cinefilové?), které zajímá jen a jen film. Pokud se ve čtení dostali až sem (můj dík a gratulace!), mohu je uklidnit: o ničem jiném se už nadále v tomto textu nedočtou.
FESTIVAL
Vždy, když se po mne chce, abych zhodnotil nějaký filmový festival (nikoli filmy), jsem mírně řečeno na rozpacích. Trn z paty mi vytrhnou pouze organizátoři, kteří se zaskvějí v plné parádě. Pokud filmy začínají pravidelně (a bez omluvy) s půlhodinovým zpožděním a narušují další program, omylem dorazí jiný snímek, než který je avizován (a k zastavení promítání dojde po deseti minutách vytrvalého diváckého bučení) či japonský film je nedopatřením bez jakýchkoli titulků, situace se stává jasnou a pro kritika jednoduchou. Co však s festivalem, v němž – jakžtakž – všechno funguje? Je to důvod k pochvale nebo by to měla být samozřejmost?
Navíc v případě Karlových Varů jsem už své výhrady na stránkách Cinepuru shrnul vloni – a letos se nic zásadního nezměnilo. (Kromě toho, že jsem si pořídil skleněné oči a přestala mi vadit velikost – nikoli samotná existence – titulků.) Sály pro promítání nepřibyly ani (naštěstí) neubyly, s výjimkou nových, pohodlnějších sedaček v Thermalu se vyznačují stejnou (ne)kvalitou (katastrofální Richmond!), festivalový deník je (i bez Ryndů pindů) nadále neotřesitelně hloupý, mnozí diváci se pořád (a navzdory návodu v programu) nemohou dovolat, vstupenky si zabukovat a uchylují se k čekání v dvouhodinových frontách. V dostupnosti lístků či v možnosti dostat se s festival passem na představení jsem však zaznamenal (a sleduji situaci pozorně) mírné zlepšení: ačkoli organizátoři tvrdí (a mají to snad dobře spočítáno), že diváků na festivalu opět přibylo, neuspokojených zájemců a sedících na zemi před sály bylo přece jen méně. Doufejme tedy, že v příštím roce (a snad i v souvislosti s plánovaným novým prostorným sálem) se výrazně ztenčí počty těch, kteří musí chodit na filmy, jež v okamžiku příchodu na pokladnu ještě nejsou vyprodány, a velká většina diváků uvidí snímky podle svého výběru.
O řadě mediálně vděčných témat nemohu referovat, neboť se některých akcí nezúčastňuji (většinou z obou důvodů: že nejsem zván i že nemám zájem). Platí to o slavnostním zahájení i zakončení, různých doprovodných programech, večírcích, a také tiskovkách tvůrců, které mne sice zajímají, ale méně než jejich filmy (podobně nechodím na autogramiády a festivaly spisovatelů a místo toho čtu jejich knihy). Musím se přiznat, že za oněch deset let, co do Varů pravidelně jezdím, jsem ještě neviděl přijíždět a přicházet jedinou zahraniční (ale v podstatě až na jednu či dvě výjimky ani naší) celebritu a nemyslím si, že bych o něco přišel. Jsem v podstatě důvěřivý člověk a věřím, že Zellwegerová či De Niro nejsou imaginárními výtvory hollywoodské „továrny na sny“, studia Disneyho či Lucase, nýbrž živými lidmi, na kterých (alespoň na první pohled) není – kromě jejich úspěchu – nic zvláštního.
Zbývá – ačkoli já bych je zas tak moc nepostrádal – zmínit znělky. Po loňské znělce-neznělce, určené na „věčné“ časy a diváky nepřijaté, jsme dostali letos jako předkrm naservírovány dokonce dvě sady. První (s třemi variantami) nám připomíná (štědrého?) donátora, firmu ČEZ a svými infantilními slovními hříčkami a podbízením se „hvězdnému“ triu Bartoška-Zaoralová-Eben demonstruje, jak se to dělat nemá. Naopak druhá (ve čtyřech variantách) se až překvapivě podařila, hned se neokouká a při určitém obměňování (doplňování) by skutečně pár let mohla vydržet.
FILMY (I)
Jelikož mne organizátoři ne a ne zařadit do festivalové poroty (třeba si myslí, že bych nabídku odmítl a nechtěl s takovým Janem P. Muchowem sedět u jedné „hrachovky“?) a vzhledem k tomu, že nástupcem Mirky Spáčilové, odcházející do zaslouženého důchodu, se zřejmě stanu až od podzimka, mohl jsem si opět dovolit ten luxus nebrat v úvahu soutěžní sekci. K domácím příspěvkům, Karamazovům a Dětem noci, se bohdá někdy vrátím, ostatní filmy se na beton do historie kinematografie nezapíší - a tak jsem bez skrupulí holdoval svému vkusu…
Musím se veleváženým čtenářům svěřit se zvláštním úkazem. Pokud se v poslední době vypravím do kina na český film, napadají mne slova svrab a neštovice (viz mé blogové texty o Májových kuličkách), téměř to samé mohu říci o drtivé většině distribučních akvizic. Jakmile však vezmu v úvahu filmy, které bodovaly i nebodovaly na předních světových festivalech (zejména tzv. velké trojky) pesimismus mne přejde a často se mi i rozzáří oči. (Proto jen stěží mohu dát za pravdu Tereze Brdečkové a jejímu „evergreenovému“ názoru, že „film jako prostředek autorské výpovědi je v hluboké krizi".) Příčiny se logicky nabízejí dvě: čeští režiséři se toho času nenachází na špičce filmového pelotonu, nýbrž se jen vezou v závětří – a distribuční společnosti nevybírají pro českého diváka (hlavně jej nepřekvapit!) to pravé ořechové. Stará vesta.
Během svého festivalového týdne jsem viděl třicet filmů, tři další jsem si pak doplnil během pražských „ozvěn“ Šary Vary. O většině z nich se zde alespoň zmíním a jelikož chci mít to špatné rychle za sebou, začnu z tohoto konce.
Největším zklamáním pro mne byl film Kryštof Kolumbus:Enigma (2007). Manoela de Oliveiry a jeho celoživotní práce si nesmírně vážím a tím spíš se nespokojím s fyzickou přítomností téměř stoletého doyena a jeho rodiny na plátně. Snímky jako Vracím se domů (2001) a Magické zrcadlo (2005) znamenaly téměř zázračné potvrzení skutečnosti, že i v tak pozdním věku nemusí umělci docházet duševní síly, že je schopen vyklenout na plátně majestátní osudový oblouk. Už Krásná dodnes (2006) byla však spíše – byť jakkoli brilantní – okrajovou anekdotou a film mající jako téma slavného mořeplavce se jeví pouhou příležitostnou esejistickou poznámkou pod čarou, dílkem poněkud titěrným, neduživým – a nemohu si pomoci i zbytným.
Porota festivalu v Cannes i někteří odborníci (namátkou jistá Eva Zaoralová) vyjádřili přesvědčení, že film Il Divo (2008) je úctyhodným dílem, které si ocenění zaslouží. Ponechejme stranou vizuální styl režiséra Paola Sorrentina (známý už z jeho předchozích snímků, např. Následků lásky, promítaných u nás v rámci Cinepur Choice 2007), nepochybně výrazný a osobitý, i když na můj vkus nesoucí příliš mateřských znamínek reklamní filmařiny. Jádro mé nelibosti s „božským“ leží jinde: v předstírání politické kritiky a současně zastírání vlastních politických manipulací. Nehodlám hájit Giulia Andreottiho (k čemuž mi navíc chybí i příslušná historická a politologická kvalifikace), ač si myslím, že dotyčná osobnost mocenským cynismem a machiavelismem nijak jednoznačně z „průměru“ italských (a třeba i našich) politiků nevybočuje. (Jako jakýsi Andreottiho antipod – ba dokonce oběť jeho lhostejnosti – se uvádí Aldo Moro, přestože dobové ohlasy tomu vůbec nenasvědčují. Gloriolu kladného hrdiny získal až v důsledku svého nesmyslného zavraždění levičáckými teroristy z Rudých brigád.) Sorrentino naznačuje, že Andreotti byl „nějak“ zapleten do vyřizování si účtů italské mafie s nepohodlnými politiky, netvrdí to ale s určitostí, neboť pak by musel svá tvrzení dokázat. Alibismus režiséra jde ruku v ruce s lacinou, výprodejovou „odvahou“, obviňovat (a třeba i nepravdivě) přední politiky je – kontrastně k některým jiným zemím - v Itálii, zemi nezávislé justice (jež - na rozdíl od naší - nedávno dokázala usvědčit policii z bití demonstrantů na služebnách) a všeobecně respektované svobody slova povoleno. Andreotti je evropsky známá osobnost (a – což není bez významu – nikoli chráněná zvěř, nýbrž lovná, totiž křesťan a pravičák), takže porota i kritikové jsou ochotni v apartním aranžmá skousnout i poněkud obskurní detaily italské politické scény, které by v obdobném případě (např. u českých reálií) označili pravděpodobně za nezáživné nebo přinejmenším příliš specifické a nepřenosné.
Politickými souvislostmi se vyznačuje i film Alexeje Balabanova Náklad 200 (2007), označený (prý) ruskou kritikou za nejvýznamnější počin poslední doby. Ocitáme se v době vrcholící stagnace Sovětského svazu (1984), v níž ještě straničtí funkcionáři a učitelé marxismu omílají staré fráze, zatímco zlatá mládež se už podnikavě zařizuje po svém a kšeftuje uvnitř rozpadajícího se systému. Atmosféra provinčního průmyslového města je vykreslena sugestivně, avšak některé postavy sklouzávají do převrácené „krokodýlí“ karikatury (ideolog, který v závěru filmu hledá – a la Abuladzeho Pokání – cestu do kostela a ke křtu). Režisér se navíc rozhodl natočit thriller, v němž úchylně maniakální policejní šéf překračuje zákony a roztáčí kolotoč násilí. Není příliš důležité, zda (a do jaké míry) je filmový příběh pravdivý, spekulativní křečovitost narace a současně žánrová konvenčnost oslabují vyznění i kritický akcent díla.
Paříž (Cédric Klapisch, 2008) měla být zřejmě filmem nadlehčeným, francouzsky graciézním a šarmantním, ale bohužel jen názorně demonstrovala slepou uličku „obojživelníků“, které chtějí být současně „tak trochu“ uměním a „tak trochu“ zábavou. Bedekrová připomínka krás Paříže (je třeba přece odůvodnit místopisný název) se ve snímku mísí s propletencem „dojemných“ osudů „pamětihodných“ lidiček, s jejichž ztvárněním si příliš nevěděli rady ani herci formátu Juliette Binoche a Romaina Durise.
Vyplatit se ovšem nemusí ani dělat čistý „artový“ film, jak jsme toho svědky v případě Vnitřní pouště (2008) Rodriga Plá (asistenta režie u Carrerovy přelomové Benjamínovy ženy a autora několika pozoruhodných krátkometrážních filmů), která zaujala pouze počtem pomřelých postav, soutěžících se Shakespearovými hrami, a nepochopením Nietzscheova citátu o „poušti v nás“. Přes podobně masivní počet mrtvol se na opačném pólu filmového spektra nachází Lovci čarodějnic (1968) předčasně zemřelého Michaela Reevese. Proč byl tento běžný – byť dobově trochu drsnější – kostýmní historický snímek označen za horor (v programu) a zařazen do sekce Půlnoční filmy bůh suď.
Letos nemohu sloužit a podat zprávu o jedné tradiční sekci festivalu, Dnech kritiků Variety. V minulých letech jsem viděl řadu snímků, které vážení páni kritikové vybrali, a rozhodl jsem se napříště této zkušenosti vzdát. Téměř všechny filmy byly ostentativně „in“ a „cool“, třeskutě „vtipné“, úzkostlivě multikulturní a „politicky korektní“, motivicky i vizuálně přeplácané a strakaté jak turecká fangle. Jako ve všem i v této sekci jistě existují výjimky, ale nemám chuť je v tom obrazovém balastu vyhledávat.
Když kdysi básník Ivan Wernisch recenzoval knihu prezidentských projevů Václava Havla vystačil si s jediným výstižným slovem: Projevy. Myslím, že u filmů typu Moskva, Belgie (2008) Christopha van Rompaeye či Konečně spolu (2007) Helen Huntové je nejlepší použít také jen jeden výraz: Romantika. Toto slovo samozřejmě není synonymem hlouposti a může se za ním skrývat i relativně nápadité a „moderně“ pojaté obrábění výchozího modelu. Romantické filmy (knížky, písničky, obrázky etc.) hrají ve společnosti – tu lépe (jako v daných případech), tu hůře – nezpochybnitelnou roli. Mohou být vděčným materiálem pro sociology, psychology či filosofy, filmová kritika by je však dle mého názoru neměla hanět, natožpak „vstřícně“ chválit, nýbrž pokud možno pomíjet.
Obdobně u jiného filmu, Dívky z jezera (Andrea Molaioli, 2007), se můžeme spokojit s jednoduchou visačkou: Detektivka. Nic proti ní, kdo si potrpí na spletité kriminální záhady, zavražděné krásné panny, četné falešné stopy a nakonec usvědčující dedukci velkého detektiva, má jí mít. K dobru je režiséru možno přičíst precizní provedení díla a může se pochlubit i atraktivními exteriéry a přesvědčivým výkonem Toniho Servilla (předního italského herce a Andreottiho ze Sorrentinova snímku) v hlavní roli. Jen nevím, proč je potřeba takovému filmu dávat 11 Donatellových Davidů (ale vzpomeňme si na „logiku“ udělování jejich obdob, Českých lvů) a přisuzovat mu „až duerrenmattovsky znepokojivý morální rozměr“ (v katalogu). S moudrým švýcarským satirikem a diagnostikem mravních pádů má Molaioliho „žánrovka“ společného minimum, vlastně jen občasný spisovatelův kriminální motiv.
Pokud bych ale měl označit nejméně originální titul, který jsem na karlovarském festivalu shlédl, volba by byla jednoznačná: televizní dokument Martin Frič, klasik českého filmu (2008) Zdeňka Zelenky. Dlužno dodat, že na promítání jsem šel jen z dlouhé chvíle, v situaci, kdy jsem měl hodinu volnou, nechtělo se mi zevlovat po Varech a předražených „termálních“ klobás a halušek jsem byl sytý. Z tristního dojmu z díla je (přes použití četných ukázek) samozřejmě třeba vyvinit Martina Friče, dlouholetého poctivého řemeslníka české kinematografie, a plnou zodpovědnost přičíst režiséru Zelenkovi. Banální název, nejpokleslejší manýristické postupy televizních dokumentů (včetně těch různých, na Fričovi se „přihřívajících“ výpovědích Jiřiny Bohdalové a manželky Jiřího Sováka) se tu snoubí s totální tvarovou neinvenčností a s obligátní kritikou „vstupců“ ze srpna 1968 (v důsledku čehož si – údajně – vzal otřesený gentleman „Mac“ život). Výtvory typu Zelenkova dokumentu mají možná na obrazovce České televize (vzhledem k převládající úrovni jejího programu) své místo, proč však s nimi zaclánět a provokovat na renomovaném filmovém festivalu – to jsem nepochopil.
INTERMEZZO
Nemusel bych ani potkat Radima Valaka (na jehož nepřehlédnutelnou postavu na každém festivalu v pravidelných intervalech narážím), který mi doporučoval obrazy Armina Mueller-Stahla, abych do karlovarské galerie zamířil. Zastavím se v ní téměř každý rok a kromě kvalitní expozice českého malířství dvacátého století zde vždy najdu zajímavou (a levnou) sezónní výstavu. Po Guenteru Grassovi (a jiných osobnostech) přibyl tedy letos jeho německý generační souputník, který jakoby chtěl dokázat, že „renesanční“ osobnosti ještě nevymřely. Mueller-Stahl je především známý jako herec, původně ve své vlasti, „prvním německém státě dělníků a rolníků“, později se prosadil v mezinárodním měřítku i v Hollywoodu. Podal pozoruhodné výkony nejen v dílech špičkových (Jakub lhář, Lola, Láska v Německu, Noc na zemi, Třetí zázrak), ale i v řadě snímků přinejmenším diskutabilní úrovně. Kromě toho se uplatnil jako režisér (Rozhovor s bestií), hudebník (hudbu považuje za základní umění), zejména houslista a interpret vlastních písní, ale také spisovatel (jeho próza Hannah, která nedávno vyšla i česky, minimálně stojí za přečtení).
Mueller-Stahl maluje od mládí, ale teprve po sedmdesátce začal své práce ukazovat veřejnosti. Na karlovarské výstavě jsou k vidění cestopisné motivy, literární reminiscence, obrazy (téměř) abstraktní, ale zejména portréty. Kromě výstižného autoportrétu mne zaujal třeba Petr Iljič Čajkovskij, jehož smutný úděl přímo vyzařuje z plátna. Mueller-Stahl je poučený a zručný výtvarník a i když nebudeme jeho obrazy přeceňovat, jsou na hony vzdálené samolibému diletantismu takového Karla Gotta, Jana Saudka, Ivana Mládka, Františka Ringo Čecha a jiných „všeumělů“. Ve Varech se spíše nabízelo srovnání s grafikami jubilujícího Juraje Jakubiska, vystavenými ve foyer hotelu Pupp.
FILMY (II)
Pomalu, ale jistě (jak mne učila má babička) se ve svém referování dostávám k příjemnějším povinnostem. Nepominutelnou součástí karlovarského (a každého trochu ambicióznějšího) festivalu jsou tzv. pocty, profily výrazných tvůrců, většinou režisérů. Pokud pominu v letošním ročníku ty, které mají pouhý charakter připomínky jubilujícího umělce či (a) člena poroty (Jakubisko, Hanák, Passer) zbývají dvě: Arturo Ripsteina a Nicolase Roega.
Mexický režisér je osobností proměnlivou či chcete-li protéovskou, jeho dílo se rozprostírá mezi svébytnými dokumenty a formálními experimenty s mnoho minut se nehýbajícím člověkem a kamerou a až nezakrytě, přepjatě melodramatickými a televizně koncipovanými projekty. Přesto (a právě proto) je výtka kýčovitosti, která je Ripsteinovi občas předestírána, dle mého názoru nezasloužená: mnohem spíše by se dalo říci, že režisér s klišé počítá a vrhá na ně nové světlo. Ne úplně vyrovnané byly i režisérovy snímky v karlovarském programu – nechyběly však mezi nimi mistrovská analýza represivních mechanismů (nejen v rodině) a jejich eroze v Zámku čistoty (1972) a jedinečně přesvědčivý, byť (záměrně) dryáčnický obraz uměleckého hédonismu, sebestřednosti a sebedestrukce v Královně noci (1993).
Podobné výhrady jako k Ripsteinovi jsou často vznášeny i k Nicolasi Roegovi: pro někoho je jeho tvorba příliš „pokleslá“, pro jiné (včetně – jak se ukázalo – Hollywoodu) nadbytečně „umělecká“. Přes inovativní formální postupy (např. v úloze střihu) není britský režisér ve své tvorbě „intelektuálem“, spekulujícím a předestírajícím „problémy“ – není „poeta doctus“, nýbrž spíše „poeta natus“. Útočí na diváka přívalem obrazů, smrští emocí, které však – jaksi mimochodem – vedou k zamyšlení nad údělem člověka v „pekle“ („pytli“) s druhými i nad civilizačním směřováním vůbec. Každopádně Roeg patří mezi tvůrce, kteří – zejména v sedmdesátých letech – originálním způsobem obměnili žánrová pravidla a rozšířili možnosti filmového vyprávění. Zhruba z tohoto vrcholného režisérova období pocházejí i dva nejlepší filmy, promítané v rámci sekce: Bad Timing (1980) a Walkabout (1971). V prvním z nich se pro Roega charakteristicky doplňuje fragmentární pojetí, deziluzivní obsah a nikoli samoúčelný naturalismus, druhý pak představuje (spolu s filmy Wernera Herzoga) jeden z vrcholů diskursu o „svůdnosti“ divočiny, nabízejícího neschematické vidění některých aspektů lidského (jedincova) „vřazení se“ do civilizačního „provozu“. Bohužel režisérova nová díla (Dvě smrti a Pýchavka) znamenají kvalitativní sestup, zmnožení manýristických prvků a připomínají spíše nechtěné parodie sebe sama.
K programovým zvyklostem patří i každoroční představení některé národní kinematografie. Letos bylo „zaostřeno na Nizozemsko“ a měli jsme možnost vidět šest dlouhometrážních a sedm krátkometrážních snímků. Já stihl jenom tři: módně koncipovanou a nepříjemně spekulativní rekonstrukci skutečného případu zadržování rukojmích v Amsterdamu (Off Screan, Pieter Kuijpers, 2005), poněkud didaktické, ale užitečné upozornění na šikanu (Modrý ptáček, Mijke de Jongová, 2004) a formálně i psychologicky přesvědčivý film o manželském i sesterském odcizení a jejím překonávání (Guernsey, Nanouk Leopoldová, 2005).
Po loňském úspěchu sekce Nový Hollywood jsme se letos dočkali „dvojky“, v rámci níž byly promítnuty filmy renomovaných režisérů Martina Scorseseho, Hala Ashbyho, Williama Friedkina či Arthura Penna. Bohužel jsem se dostal na jediný snímek, (anti)western (po dvě třetiny filmu se v něm nevystřelí) Roberta Altmana McCabe a paní Millerová (1971), pamětihodný i podmanivými písněmi Leonarda Cohena. Zážitek diváků byl nepříjemně ovlivněn nekvalitní kopií: film se prakticky celý odehrával v červenobílé barevné kombinaci.
Občas bývám podezírán (i sám sebou), že mám opravdu rád pouze realistické, nejlépe komorní příběhy „obyčejných“ lidí. Že to není tak úplně pravda dokládá můj obdiv k filmům Veita Helmera. Absurdistán (2007) možná není ve svém feminismu i hlavním motivu (odpírání sexu ženami „ničemným“ mužům) tak úplně originální, ale jeho četné „naivní“ gagy jsou propracované a fantazijní, pohádková stylizace jednotná a osobitá. Poctou „něžnému“ pohlaví je i snímek V Sylviině městě (2007) José Luise Guerína, věnovaný unikající ženě-fantomu, vlastně samotné (ne)dosažitelnosti žen. (S Buňuelem, natožpak Bressonem a Rohmerem nemá ovšem film – v rozporu s tvrzeními v katalogu – takřka nic společného.)
Karlovarský festival opět potvrdil, že středoevropský a východoevropský film zažívá období renesance. Konečně k nám doputoval poslední projekt známého solitéra Bély Tarra Muž z Londýna (2007) s Miroslavem Krobotem v hlavní roli. Na půdorysu detektivky (podle románu Georgese Simenona) se otvírá tajemství lidské existence možná i účinněji než u fantazmagorických Werckmeisterových harmonií a opět nelze než obdivovat dokonale propracovanou mizanscénu, hry světla a stínu, pomalé jízdy kamery a vůbec celou obrazovou i zvukovou stránku díla. Vytříbeně – byť přece jen konvenčněji – a taktéž v černé a bílé je natočen i snímek Doroty Kedzierzawské Čas umírat (2007), věnovaný stáří a osamělosti. Samostatnou kapitolou je výkon třiadevadesátileté Danuty Szaflarské, vitální a energické dámy, která dokonce snímek v sále sama uvedla.
Masivní podpora ruského filmu ze strany státu i sponzorů začíná přinášet nejen kvantitu, ale i kvalitu. Od Mariny Razbežkinové se mi líbil už snímek Čas sklizně (2004), tentokrát do Varů (osobně) přivezla Rokli (2007), natočenou podle ranné (a prakticky jediné) novely básnického „chuligána“ Sergeje Jesenina. Svár mezi „primitivními“ rituály, bizarními kulty platnými v odlehlé, izolované komunitě a je nerespektující, zkázu přinášející „racionalistickou“ městskou kulturou se stal tématem vícero ruských próz jejího tzv. stříbrného období (jmenujme alespoň román Stříbrný holub Andreje Bělého a povídku Špalek Michaila Arcybaševa). Razbežkinové se podařilo najít (v Tverské oblasti) zbytky autenticky vyhlížející „děrevni“, ale dobová věrnost snímku je dána především režisérčiným nevšedním porozuměním duchovnímu milieu.
Téma zločinu a trestu má ve světovém umění dlouhou tradici. K literárním zpracováním, na jejichž počátku byl biblický „miniromán“ o Kainu a Ábelovi a z nichž dále vzpomeňme třeba na román(y) Dostojevského, Hamleta, Richarda III a jiné Shakespearovy hry, Zimu Camille Mayranové, Zpověď vraha vyprávěnou za jednu noc Josepha Rotha či Soudce a jeho kata Friedricha Duerrenmatta, začaly v průběhu dvacátého století přibývat filmové ekvivalenty: Vrah mezi námi Fritze Langa, Posedlost Luchina Viscontiho, Chaplinův Monsieur Verdoux, Noc, ve které přišel ďábel Roberta Siodmaka, Bergmanův Pramen panny, Fassbinderova Brémská svoboda, Ukamau Jorge Sanjinese, Bressonovy Peníze, Il Capitano Jana Troella aj. (každý si doplní ty „své“). Jedním z posledních v řadě je Odplata (2007) Goetze Spielmanna. Město je ve filmu líčeno jako pelech neřesti a zločinu, vesnice jako (téměř v duchu „heimat“ literatury) oáza fyzické práce i odpočinku a vhodné místo k zpytování svědomí, zamyšlení nad vlastním směřováním, smyslem života i smrti. Od expozice po katarzi je příběh vyprávěn klasickými („konzervativními“) postupy a přímo ohromí – oproti občas neústrojným rafinovanostem Spielmannových krajanů Hanekeho a Seidla – vnitřní logikou, vybroušeností a přitom prostotou.
Festival v Cannes je – jako jakési francouzské rodinné „stříbro“ – občas ironizován, podezříván ze snobství i z toho „že už není co býval“ (a co je!?). Faktem ovšem zůstává, že jeho renomé trvá a že přední světoví režiséři směřují své filmy nejradši právě sem. Už druhým rokem je na karlovarském festivalu samostatná sekce Otevřené oči, letos zahrnující na 13 snímků z Cannes (chyběl ovšem ten Cantetův „palmový“). Na několik z nich jsem se ke své lítosti nedostal (vyznamenaná Garroneho Gomorra, O Horten Benta Hamera, V moci davu Rubena Oestlunda), pár mne neuspokojilo (už vzpomínaný Il Divo, Vnitřní poušť i Moskva, Belgie), další ovšem patřily k vrcholům festivalového programu.
Andreas Dresen si mne získal především jemným humorem svého předchozího snímku Léto v Berlíně (2005), a přestože v novém filmu Mrak 9 (2008) tolik důvodů k zasmání nenajdeme, ani tentokrát nezklamal. V příběhu nezvykle seniorského milostného trojúhelníku nechybí naturalistické scény, které potřebně připomínají, že sexuální potřeba (či spíše tělesná blízkost) není výsadou lidí mladých a „výstavně“ krásných. (Ta potřebnost se prokázala i uchichtáváním části – hlavně ženského – publika…)
Že Kornél Mundruczó, učící se od Jancsóa i Tarra, je filmařský talent k pohledání, není žádnou novinkou. Jeho dosavadní snímky však občas doplácely na scénáristické schválnosti a dramaturgickou neujasněnost. Teprve v Deltě (2008) se režisér ukáznil, vystihl genius loci a v „tekutých“ záběrech natočil výjimečně sevřenou baladu o sourozenecké příchylnosti a xenofobní nenávisti sousedů.
Soutěže v Cannes se pravidelně a velice úspěšně účastní Jean-Pierre a Luc Dardennové a Nuri Bilge Ceylan. Mlčení Lorny (2008) nese všechny charakteristické znaky tvorby belgických bratrů a přestože nedosahuje antické osudovosti a přísné krásy vrcholného Syna (2002), jde o další empatickou sondu do života outsiderských hrdinů na okraji „společnosti blahobytu“. Mladá albánská imigrantka není – na rozdíl od drogově závislého, jí přiděleného „manžela“ – jen trpnou obětí těch, kteří v tom umějí „chodit“, ale při obraně nenarozeného dítěte se odhodlá ke vzpouře.
Kritikou nových třídních bariér a odlidšťující moci peněz je i příběh nešťastné rodiny, který natočil Nuri Bilge Ceylan a alegoricky nazval Tři opice (2008). Režisérovo brilantní vizuální podání, metoda náznaků a leitmotivů, jakož i neobyčejný smysl pro výmluvný detail (který – ve filmu, literatuře i malířství – vždy korunuje „realistický“ způsob vyprávění) jsou ještě podtrženy výkony herců, z nichž vyniká Hatice Aslan.
Zatímco setrvalá kvalita tvorby bratří Dardennů i Ceylana překvapením nebyla, Pedro Trapero filmem V kleci (2008) překonal sám sebe. (Spolu)zakladatel argentinské „nové vlny“ („neorealistickým“ černobílým snímkem Svět jeřábů, 1999) se v několika dílech trochu hledal a osciloval mezi minimalismem a „atraktivnějším“, komerčně přijatelnějším vedením příběhové linky. Nový film se odehrává v ženském vězení, v němž vražedkyně „z vášně“ Julia (obětavý výkon Martiny Gusmanové) prožívá nejen všední těžké dny, ale nachází i přátelství a objevuje složitost i štěstí mateřství. Snímek V kleci se vyznačuje nejen naprostou autenticitou prostředí, nezbytnou syrovostí podání, ale navíc ústí do nepatetické oslavy svobody a až symbolické mytologizace ženy-matky. Škoda, že právě tento film, který by si nejvyšší ocenění tolik zasloužil, nechala porota festivalu v Cannes bez povšimnutí.
ZÁVĚR
není myslím potřeba (článek je už beztoho lovosicovitý…). Nebo ať si udělá každý vlastní.
Ve Varech občas sprchlo a jindy naopak svítilo slunce. Jdu si číst Kiplingovu pozdní knížku Debits and Credits…
...