Patrick Swayze a majestát smrti (blog Oto Horák)
Patrick Swayze zemřel. Tak jako dříve či později všichni z nás. A především: v důsledku diagnostikované rakoviny slinivky jako 97% onemocnělých. To číslo vám řekne každý pořádný lékař a každá detailnější nebo specializovaná lékařská kniha. Přesto novináři – podobně jako předtím u ministra Pavla Dostála – předstírali, že hercova blízká smrt není takřka jistá (nebo minimálně drtivě pravděpodobná), ale že vše je zcela otevřené. Nechovali se tak s ohledem na herce, aby jej ještě víc nedeprimovali, nýbrž proto, že potřebovali napínavý příběh se dvěma rovnocennými aktéry, statečným hercem a zkázonosnou smrtí. Důležitou zápletku, dramatickou komplikaci sehrála Swayzeho neochota vzdát se cigaret. Ač nekuřák a – tolerantní – odpůrce kouření, v dané situaci bych pro hercovu volbu měl pochopení.
Když se Jana Třísky ptali, zda mu nedělalo problémy svléknout se v inscenaci Krále Leara, odpověděl umělec obecně. Dobrý herec se duševně obnažuje při každém představení a to je mnohdy náročnější než sundat ze sebe šaty. Tříska chápe každého, kdo to nedokáže, ale má pocit, že se dotyčný minul povoláním.
Mezi herci i ostatními celebritami probíhá neustálý boj o místo na výsluní. Těch míst není neomezené množství a některá jsou v první řadě, zatímco jiná jsou pozakryta. Za hradbou přátelských úsměvů, gest a řečí je reálný svět s poryvy ctižádosti, pocity křivdy, ambiciózními plány, výpisy z bankovního účtu. Osvědčeným způsobem, jak se zalíbit divákovi a na trhu zvednout svou cenu, je nechat nahlédnout do svého soukromí. Prvními, kteří účinnost metody vyzkoušeli, byli – v souladu s rozvojem demokracie a masově komunikačních prostředků – politici. Nad svým inscenovaným obrazem si ponechávali kontrolu. J. F. Kennedy měl populární Jackii, o poměru s Marilyn Monroe novináři věděli, ale nepsali.
Dnes jsou vydáni všanc paparazziovským médiím (a těch je většina) všichni, co v showbussinesu (a mezi něj je čím dál víc zařazována i sféra politiky) něco znamenají. Někteří tento zájem vítají, nebo si o něj dokonce říkají (telefonují), jiní jej pociťují jako obtěžování, možná nutné, ale zlo.
Bulvár vyvolává umělé konflikty a nepřátelství, rozbíjí vztahy, pracuje s polopravdami. Nezastavuje se ani před smrtí, prozrazuje diagnózy, které by měly být lékařským tajemstvím, sleduje své „hrdiny“ i na smrtelné posteli. Neptá se Svatopluka Beneše, Slávky Budínové etc., zda smí (a kdo by o takovou pozornost v tak nepředstavitelně těžkých chvílích stál), nepohrdne ani lidmi, kteří mu dávali najevo vždy své pohrdání (Boris Rösner aj.).
Bývaly časy, kdy se přiznávalo člověku a smrti právo na tajemství. Smrt byla přítomná, blízká, takřka domácí, avšak záhadná. Dnes je vytěsňována nebo démonizována, ač její příčiny a příchod jsou detailně popisovány. Dříve se napsalo: zemřel po dlouhé, respektive krátké vážné nemoci - a šmytec! Dnes můžeme sledovat poslední vzdechy takřka v přímém přenosu. Už neexistuje sakrosanktum, tabu, vše je profanováno, sníženo na pouhé materiálno.
Představme si následující scénář: Patrick Swayze se svěří se svou diagnózou jen nejbližším přátelům, kteří si ji také nechají pro sebe. Herec s nemocí bojuje, ale nestojí o veřejnou lítost a povzbuzování. Nevychvaluje veřejně svou manželku. Pracuje na filmech a všichni vidí, že je vážně nemocný. Dávají mu najevo podporu, ale všetečně se mu nevnucují. Tisk při premiérách filmů poznamená, že hercův zdravotní stav není dobrý, ale nerozpatlává to a neprognózuje. V okamžiku smrti umělce důstojně, ale přiměřeně jeho významu připomene. V nekrologu se nezmiňuje osud Swayzeho sestry ani údajné matčino psychické týrání, nespekuluje se, která z celebrit bude pozvána na pohřeb či kde bude zemřelý rozprášen a co se děje s jeho urnou. Nedává se hlas herečce, zastánkyni „alternativních“ léčebných metod, obviňující lékaře z otravy, přičemž není schopna rozlišovat mezi šancemi na vyléčení u rakoviny prsu a slinivky. Novináři nepoužívají v každé druhé větě vykřičníky!
Nemožné? Utopie? Nevím… Třeba se už napořád bude hovět lidské hlouposti, neomalené zvědavosti a bezskrupulóznosti. Co když ale za nějaký čas budou lidé nad neohraničeným voyeurismem konce dvacátého a začátku jednadvacátého století kroutit hlavou a toto období považovat za éru vzájemného nerespektování, blamování a všudypřítomného, vše pohlcujícího nevkusu?
...