Předpřipravený Předčítač (blog Oto Horák)
Román Bernharda Schlinka Předčítač se před více než tuctem let stal mezinárodním bestsellerem a jako první německá kniha vedl žebříček New York Times. Je skoro až s podivem, že zfilmován byl teprve nyní.
Při hodnocení filmového díla nemusí být znalost předlohy nutností, a někdy ani výhodou. Občas pak dojde mezi „znalými“ a „neznalými“ i k nápadnému nedorozumění, jak nám to předvedla třeba diskuse nad Menzelovou verzí Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Jde o otázku zvolené kritické metody. Já se však přidržuji zásady, že s literárním zdrojem filmu je dobré být obeznámen.
Téma nacistických koncentráků patří mezi mediálně i intelektuálně oblíbené. Přes známý Adornův názor, že po Osvětimi se nedá psát poezie (kterou sám autor nemyslel tak doslova, jak ukázal jeho respekt vůči Celanově temné básni Fuga smrti) se pochopitelně na tento námět vyrojila spousta děl různých žánrů a úrovně: od zásadních svědectví, která musela být napsána (Primo Levi, Jean Améry, H. G. Adler, Tadeusz Borowski, Richard Glazar a několik dalších autorů), přes různé literární stylizace (z našich především J. R. Pick, Ota B. Kraus a René Edgar Tressler) až k těm, které jsou přednostně sebeprezentací spisovatele jako „mluvčího“ (ne)přeživších, ale zvrhávají se stále více v literaturu „šustící papírem“ (pozdější díla Elie Wiesela či Arnošta Lustiga).
Některé filmy s koncentráčnickou tematikou získaly značnou popularitu u diváků i jistých krátkozrakých kritiků. Spielbergův Schindlerův seznam a Benigniho Život je krásný nezapřely pohádkářský talent svých tvůrců, nicméně také sklon falšovat historii (vzpomeňme jen Amistad!) v zájmu dosažení co největší dojímavosti, „zaručených“ sentimentálních efektů, případně i „politické korektnosti“. Časem se vytvořilo jakési sterilní příběhové schéma, něco co bychom mohli nazvat konfekční koncentráčnickou frází. Zastánci mohou namítat, že za objednávku bychom měli být vděčni, že popularita tohoto tématu je potřebná, já si však myslím, že Adornova myšlenka vyzývá k zvýšené tvůrčí zodpovědnosti – a třeba i k občasnému studu nad banalizací utrpení reálných obětí.
Právě Schlinkův Předčítač je kabinetní ukázkou zevšednění a vyprázdnění morálně naléhavého námětu. Jako řada podobných děl se do „nevypořádané“ minulosti pouze vrací, „odhaluje ji“ – jako trauma táhnoucí se do současnosti. Výsledkem je ovšem jen tresť dnešních publicisticky všeobecných představ.
Budiž Schlinkovi připsáno k dobru, že se – až na jednu či dvě výjimky – vyhýbá imitaci „propastných“ myšlenkových hloubek. Nejsme bohužel ušetřeni úvahových, již stokrát jinde čtených pasáží o vině, obětech a generacích (na konci čtvrté kapitoly druhé části, na počátku třetí části knihy aj.), líbivých simplifikací („Zkoušel jsem si vsugerovat stav takové neviny, s jakou děti milují své rodiče“ aj.) – a tudíž dochází k ignorování jakýchkoli proměnlivých prvků a složitějších relací. Fabulace je toporná, syžetový průběh příliš přímočarý (vše je jak houska na krámě, jak říkala moje babička), a současně chtěně konstruovaný a obtížně uvěřitelný (např. v Hannině procesu a jejím vzetí hlavní viny na sebe). Zaráží řídkost textu, nepevnost stavebního elementu, chudoba slovní a gramatické struktury („Následující týden byl mimořádně nabitý. Už ani nevím, zda jsem se ocitl při práci na přednášce v časové tísni…“ atd.): marně bychom hledali jakousi, alespoň parciální zručnost spisovatele. Dílo tvoří uzavřený okruh, je bezezbytku redukovatelné na výchozí inscenaci, šedivá realizace k ní už nic nepřidává. Autorů píšících – ve větší či menší míře – podobným způsobem je pochopitelně hodně, a někteří z nich stojí za pozorné zvažování (vzpomeňme jen toho nejdiskutovanějšího – Milana Kunderu), avšak Schlinkovi lze opravdu přiznat jen snaživost. (Ještě tristněji dopadl jeho pokus o povídkový žánr v knize Útěky z lásky…)
Málem by se chtělo říci, že s takto rozdanými kartami se nedá úspěšně hrát. To však není celá pravda: známe příklady prostředních literárních děl, která posloužila k vynikajícím filmům (… a pátý jezdec je Strach Zbyňka Brynycha, Smuteční slavnost Zdenka Sirového, Démanty noci Jana Němce, Obchod na korze Elmara Klose a Jána Kadára, Valerie a týden divů Jaromila Jireše – jen pokud zůstaneme „doma“). Charakteristické pro takové adaptace je zachovávání základního ladění a smyslu předlohy, a současně volné nakládání s ní, domýšlení po stránce obsahové a (či) z hlediska specifik filmové narace.
Takovou cestou se však režisér Stephen Daldry a scénárista David Hare při zfilmování Schlinkova Předčítače bohužel nevydali. Došlo sice k zvýraznění retrospektivnosti – a v tomto duchu i zarámování celého příběhu -, ale v ději se změnilo jen pár detailů (např. Hannin hrob v závěru navštěvuje v knize „předčítač“ sám, ve filmu se svou dcerou). Filmaři se tím zbavili možnosti upravit linku příběhu k větší logičnosti (skutečně by soud jen na základě hrdinčina dodatečného a vágního přiznání při stanovení viny tolik rozlišoval mezi ní a ostatními obžalovanými dozorkyněmi?) a prokreslit více motivace obou ústředních postav. Daldrymu chyběla odvaha k jinému čtení, razantním řezům, vystoupení nad hranice vcelku standardního, vkusného, emocionálně zaměřeného midcultu. (Tento přístup zahrnuje i použití angličtiny, čímž se dialogy pro řadu diváků staly rušivými.) Přitom čistě řemeslně je film oproti románu odveden nepoměrně lépe.
Největší předností filmového Předčítače je ovšem herecký výkon Kate Winsletové. Oscar za nejlepší ženskou hlavní roli je letos nepochybně ve správných rukou. Obzvlášť v (jinak dost vachrlatých) scénách ze soudní síně, prokázala Winsletová – jako už mnohokrát předtím -, že patří mezi – řečeno expressis verbis – největší herečky současnosti. Představitelka Hanny statečně zápasila i se ztvárněním svého stárnutí, nicméně přesto se použití této herečky pro těch pár vězeňských scén jeví omylem. Nepoměr mezi mírou zestárnutí její a „chlapečka“ (toho hrají dva herci: osmnáctiletý David Kross a šestačtyřicetiletý Ralph Fiennes) je markantní a zbytečný.
A proč si musel Stephen Daldry vybrat zrovna (ausgerechnet či na potvoru, jak říkala moje babička) Schlinkův román?
Nicht fragen, nicht melden.
...