Řeči o filmu, film nad řeči (blog Oto Horák)
Zhruba před pěti šesti lety jsem se rozhodl, že nebudu reagovat na publikované názory, byť by se mi jevily sebevíc nepodložené, bizarní a scestné. Chtěl jsem šetřit čas a energii na konstruktivnější činnost, závislou na něčem zásadnějším, než je něčí „do větru“ puštěný výrok. Samozřejmě, že jsem předsevzetí úplně nedodržel a „zhřešil“: šlo však o výjimky, potvrzující pravidlo.
Jednou z nich byl nedávný příspěvek o myšlenkových pochodech Jiřího Janečka.
I nyní mne zlákalo interview z časopisu Houser (18.06. – 24.06.), tentokrát vedené s režisérem Jurajem Jakubiskem. Svědčí totiž o obecnějším problému.
Ponechám stranou režisérovy věty o „nadšených“ divácích „univerzálního filmu“ pro „všechny“, nazvaného Bathory - přestože bych mohl citovat několik známých osobností, kteří (i dosti jadrně) vyjádřili, zač stojí tvorba, dělaná pro „všechny“. Koneckonců manifestované sebevědomí a sebechvála patří k image dnešního tvůrce, k doporučované marketingové strategii uměleckého „politika“. Karel Gott, Milan Knížák či Michal Viewegh by byli pro své fanoušky méně atraktivní, kdyby o sobě na veřejnosti někdy zapochybovali.
Omezím se tedy pouze na komentář k Jakubiskovým názorům, souvisejícím s chystaným filmem Slovanská epopej.
Jakubisko: „Chci se vrátit ještě hlouběji k pramenům minulosti, do devátého století, tedy do doby, kdy Slované byli jednotní a obývali třetinu Evropy. Nejdůležitějším tématem je otázka pohanství a křesťanství. Nejdříve měli Slované k uctívání mnoho bohů, ale násilným zavedením křesťanství o ně přišli. Zůstal jen jediný bůh, který jim všechno zakazoval, měl přikázání. Ztratili svobodu.“
Se slovanskou jednotou to nebylo tak slavné (a už vůbec ne v 9. století), Slované přicházeli v různých kmenech a větvích a čile se mísili se svými sousedy (Avary, starými Bulhary). I slovanský polyteismus je sporný, šlo zřejmě spíše o několik podob jednoho boha. Přijetí křesťanství nemělo podobu jednorázového aktu, probíhalo po mnoho století (zhruba 7.–12.) a mise Konstantina a Metoděje (863-864) byla jen jistým politickým vyvrcholením. Za velkou nadsázku lze považovat slova o „násilném zavedení křesťanství“, samozřejmě i takové případy se v daném prostoru vyskytly (např. v případě Sasů), ale u slovanských elit převažovaly důvody takticko-politické a prosté obyvatelstvo (kterého se to týkalo až později) se přizpůsobilo vesměs docela ochotně a mírumilovně. Nový bůh byl silnější než staří a to stačilo. Nejprve byl přiřazen do božího panteonu (kterému se trochu připodobnil), ale protože byl žárlivý (vzpomeňme na starozákonního Jahveho), ty druhé vedle sebe nesnesl. Ostatně těžko bychom v dějinách hledali nějakou misii, která by minimálně s jistým nátlakem spojena nebyla (přestože většina primitivních společností přijímala novou víru vstřícně). S výjimkou zemí, kde je náboženská víra chápána jako bezvýznamná (většina tzv. západního světa), dochází k důraznému "přesvědčování" i dnes. Běda, když člověk z indické vesnice a rodiny, která je hinduistická, chce konvertovat k islámu (a obráceně). Nešťastník, který se stal v Afghánistánu křesťanem, si zachránil život jen díky „velkorysosti“ vlády, jež jej vyhostila ze země. Rus, který odpadne od pravoslaví ke katolické či protestantské víře je mnohými považován za málem vlastizrádce. Atakdále.
Podstatnější však je Jakubiskovo negativní posuzování boha, který něco po lidech chce, něco zakazuje. Římští bohové žádné nároky na lidi nevznášeli a ti z nich brzy měli srandu, degradovali je na pouhý folklór. Císaři, mnozí senátoři a patricijové si vskutku užívali svobody, souložili se svými rodiči, sourozenci a vůbec s kýmkoli (kdo se ocitl v dosahu), tytéž blízké osoby – kdykoli stáli v cestě jejich ambicím - pak vraždili. Podplácení a svévolné konfiskace byly ještě relativně „humánními“ činy. A většina občanů se po vládcích „opičila“, dělala v „malém“ to, co oni ve „velkém“. Naproti tomu v monoteistických náboženstvích – přes všechna zvěrstva, která se v jejich jménu udála – přece jen existovalo jakési povědomí o neslučitelnosti konání zla s příslušnými písmy (křesťanskými, židovskými i Koránem), jejichž významnou součástí jsou právě přikázání, mající za úkol omezit svévoli člověka a vést jej k pořádku.
„Velké změny bývají v rozporu s vnitřním přesvědčením.“
Přiznám se, že této větě úplně nerozumím, potřebovala by dovysvětlit. Pokud je tím myšleno, že démos je ze své povahy konzervativní, pak nelze než souhlasit.
„Víme třeba, že velké civilizace zanikly kvůli přemíře demokracie, ale stále voláme po demokracii. Z logiky a racionality vznikají věci, o které bychom bývali nestáli.“
Myslím, že tvrzení o zániku velkých civilizací v důsledku přílišné demokracie (ale existovalo něco takového vůbec?) je pravdivé asi ve stejné míře jako tvrzení opačné, o degradaci státních celků v důsledku samovlády. Slabost demokracie byla již dávno konstatována, nicméně tyranie se v historii často hroutily ještě snadněji. Každopádně z Jakubiskových ambivalentních vět vyplývá určitá nedůvěra k demokracii, která ve spojení s oceněním svobody, pudovosti a spontánnosti (opaku logiky a racionality) – mj. ve vlastních filmech - působí poněkud bizarně. Pokud by člověk neznal režisérovy pravicové politické názory, musel by jej skoro podezírat, že pochoduje pod anarchistickou vlajkou.
Ale ať už má Juraj Jakubisko názory jakékoli, má na jejich hlásání plné právo a volný prostor. Horší je, když je vtěluje do svých filmů způsobem, že se stávají tvorbou a la these. Přestože režisér horuje za „podívanou“, ve filmu Bathory převládaly naivně natočené scény (např. ty bojové) a celé dílo se stalo jen „důkazem“, že nebohá hraběnka byla historiky pomluvena, že se stala obětí své krásy a majetku, padouchovy závisti.
Doufejme, že chystaná Slovanská epopej nebude idealizací starých Slovanů, zobrazením jejich šťastných tanců a písní pod laskavým dohledem Peruna a Svantovita. Takové „holubičí“ pojetí bych ponechal v hájemství českých vlastenců první poloviny 19. století, autora romantického rukopisného falsa Václava Hanky či jeho přítele a spolupachatele Josefa Lindy, tvůrce prvního českého – v dnešním slova smyslu – románu Záře nad pohanstvem (byť zde je v duchu rousseauovsko-bolzanovské tolerance oceňováno i nastupující křesťanství). Pozdější pokusy spisovatelů (Jirásek, Štorch) či malířů (Muchova řemeslně mistrná Slovanská epopej, na kterou Jakubisko navazuje názvem filmu) už vyzněly neaktuálně a obstarožně – a to se ještě nepsal začátek 21. století, kdy podobná snaha může těžko dopadnout jinak než fraškovitě… Na výsledek (pokud tedy skutečně vznikne) si ještě nějaký čas budeme muset počkat. Doufejme, že se Jakubisko bude inspirovat více svým filmem Zbehovia a pútnici (který v interview označuje za svůj „nej“) než nešťastným příběhem o nešťastné hraběnce.
V umění příliš nezáleží na autorových názorech a proklamacích, ani na záměrech či pozdějším vysvětlování, co tvůrce c h t ě l udělat, nýbrž na tom, co skutečně u d ě l a l. Budiž Slovanská epopej – pokud už musí být – alespoň lepší než rozhovor o ní.
...