Starý problém a nové filmy v Karlových Varech (blog Oto Horák)
Patřím mezi diváky, které na festivalech uspokojí kvalitní program, a nějaké organizační nedostatky je příliš nerozhází. I na letošním 44. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech jsem sice dílčí problémy zaznamenával, ale za zásadní a neomluvitelný považuji jediný.
Je jím nedostatečná kapacita sálů. Stejně jako v minulých letech se i letos tvořily před pokladnami i sály dlouhé fronty, a řada zájemců o lístky nebyla uspokojena. A podobně tomu prý bylo (podle mých rozhovorů s několika lidmi) i u těch, kteří si vstupenky zamlouvali telefonicky. Energie zaměřená na zvolení co nejlepší taktiky jak se dostat do kina není příliš produktivní, a i při „úspěchu“ se pak nelze divit občasné únavě a rozčarování diváků (zvlášť když se dostali na film, který nebyl jejich „šálek čaje“ a při svobodné volbě by jej nenavštívili).
Jediným – a z „objektivních“ důvodů stále odkládaným – řešením je zvýšení počtu kin a míst v nich. (Účinnost tohoto přístupu se prokázala na Febiofestu při jeho přemístění do smíchovského multiplexu). Slyšel jsem námitku, že i na jiné kulturní akce se nevejdou všichni zájemci a tento jev je přece považován za normální. Jenže co je někdy nutností u hudebních koncertů a divadelních představení, je zbytečné a neodůvodněné u filmové přehlídky. Pro upřesnění: pokud se občas někteří diváci nedostanou na konkrétní, pro ně maximálně atraktivní film, dá se to pochopit – na rozdíl od situace, kdy jsou den předem beznadějně vyprodány všechny nebo takřka všechny projekce.
Pro česká média je charakteristické, že se základnímu problému karlovarského festivalu nevěnují vůbec nebo jen okrajově (jako jakémusi bizarnímu koloritu, tvořenému posedávajícími a polehávajícími „baťůžkáři“) – a nevytvářejí tudíž tlak na jeho řešení. Novináři se přece do kina dostanou, i když toho vesměs pak příliš nevyužijí a shánějí v zákulisí a po večírcích drby o „hvězdách“. Není to jen jejich osobní preference (u některých se člověk diví, proč se věnují zrovna filmu), ale i jasné zadání. Filmové zpravodajství pro mainstreamová média (což jsou u nás téměř všechna) totiž nemá oslovit tu - nemalou, ale přece jen evidentní - menšinu, která má o kinematografii hlubší zájem, ale lidi, kteří se filmem zabývají jen povrchně, okrajově. Vytváří se tedy především „fetišistické“ očekávání „příjezdu“ – přičemž není ani tak podstatné, která „proslulá“ celebrita dorazila a zda mimo svou fyzickou přítomnost (hle, je živá! – a možná nám i zamává) také přinesla festivalovému programu nějaký užitek.
Jak velkou lžíci kdo má, tolik si nabere.
Nemám ve zvyku chodit na festivalech dvakrát na jeden film. Přesněji řečeno, letos v Karlových Varech jsem se tak rozhodl teprve podruhé. Důvodem byl snímek Alexeje Germana ml. Papírový voják (2009), který popisuje přípravu letu prvního kosmonauta, či spíše propletenec soukromých a pracovních vztahů v bizarním prostředí Bajkonuru. Film prý vyvolal odpor nostalgiků sovětské minulosti, čemuž se vůbec nedivím. German ve fiktivních, ale věrohodných, ve vyšším slova smyslu pravdivých epizodách nastavuje nemilosrdné zrcadlo nejen tehdejšímu systému, ale i dnešnímu ruskému šovinismu a megalomanii. V pádných, chytrých, často umně kontrastních (ale nikoli vyumělkovaných) a velice humorných (ovšem v duchu „čistého humoru bez vtipu“) dialozích není jediné hluché místo, neurčitost, prázdnota. Přesný (chtělo by se říci takřka taneční) rytmus filmu, jeho rovnovážné (ani zbrklé ani unavené) tempo, s sebou nese množství podnětných myšlenek, aniž film přestává být příběhem a stává se deklamací. Tak to uměli velcí ruští spisovatelé 19. století, stejně jako Andrej Tarkovskij (k srovnání se nabízí Germanovy plenérové scény se záběry požáru v závěru Oběti), jejichž humanistické dědictví a ostrost pohledu Alexej German ml. důstojným způsobem, za použití současných prostředků, rozvíjí. V jízdách kamery a způsobu budování mizanscény by se našly podobnosti i s jinými originálními tvůrci, Peterem Greenawayem, Raoulem Ruizem (Čas znovu nalezený), a zejména pak s Miklósem Jancsóem. Spolu se Sokurovovou Aleksandrou (vyzněním patriotičtější, a také navazující na ruskou klasiku) tvoří Papírový voják nepominutelný vklad do kultury své země. A to je v záloze ještě dosud známější, nekompromisní a řídce natáčející Alexej German starší...
Reha Erdem reprezentoval na festivalu jinou přední kinematografii, tureckou. Režisér nezapře reklamní zkušenosti, snaží se vytvářet působivé scenérie, avšak vyhýbá se bombastičnosti a útoku na divákovy smysly za každou cenu. Ve filmu Hayat var (2008) sleduje čtrnáctiletou dívku Hayat, její napůl dětské, napůl „dospělé“ chování, zoufalou osamělost. Erdem nepsychologizuje, nepředkládá žádnou morálku, protože ta nemá u jeho hrdinů trvalou a závaznou podobu, je beztvará a přizpůsobuje se okolnostem. Režisér nevytvořil pevně vyklenutý příběh s výraznou zápletkou a okázalou pointou, nýbrž těkavý, „nelogický“, „nesměřující“ děj. Klíčové, drastické momenty jsou konstatovány jen mimochodem, ne-li přímo přeskočeny (jako kdysi u Bressona), neboť v popředí je místo jen pro samotnou esenci života.
Film Buick Riviera (2008) Gorana Rušinoviće byl pro mne nejpříjemnějším překvapením celého festivalu. Možná by se forma díla ještě dala pročistit (autor se hlásí k Bressonovi, Buňuelovi, Tarkovskému), některé „švy“, stopy po „lešení“ odstranit. Původnost, s jakou se režisér (s pomocí spoluscénáristy Miljenka Jergoviće, autora románové předlohy) vypořádal s těžkým a často mechanicky exploatovaným tématem etnické nenávisti, je věru imponující. I v Americe se rozhoří spor mezi Srbem a Muslimem (kteří mají či měli americké manželky), mezi „chlapákem“ (machistou) a zbabělcem se špatným svědomím. Srbové prý byli nespokojeni se zpodobením svého krajana, nakonec však ve filmu možná dopadá hůře zprvu sympatický a nevýbojný Muslim. Jeho zákeřná pomsta a zároveň duševní sebedestrukce v závěrečných sekvencích je podána s jedinečnou intenzitou.
Na velikosti záleží, hlásal ve Varech titul jednoho filmu. Jak v čem, každopádně jeden z nejkratších (9 minut) snímků festivalu Noční přednášky (2008, r. Adrian Francis) byl jedním z nejpůsobivějších. Dokumentární etuda o bulharské překladatelce, která v Austrálii pracuje jako uklízečka, toho o rozporech naší civilizace řekla více než mnohé ambiciózní, mnohomluvné a zbytnělé filmy.
Alespoň telegraficky je třeba vzpomenout i další zdařilé karlovarské snímky. Z tvorby žijících a natáčejících klasiků Věčné okamžiky (2008) Jana Troella,
oslavu manželské příchylnosti všemu navzdory, dále Výstřednosti jedné plavovlásky (2009) Manoela de Oliveiry, jež se svou enigmatičností a zkratkovitostí opět nezavděčily nepřipraveným divákům, a zejména Tatarak (2008) Andrzeje Wajdy. Po rozmáchlé a trochu „povinné“ Katyni (2007) se režisér vrátil k intimnějším tématům a překvapivě neotřelými prostředky spojil tragický milostný příběh (na motivy prózy Jaroslawa Iwaszkiewicze) – včetně jeho zdůrazňované fiktivnosti – se skutečnou tragicky předčasnou smrtí známého kameramana (a manžela herecké hvězdy – nejen – Tataraku Krystyny Jandy) Edwarda Klosińského.
Z filmů, oceněných na hlavních evropských festivalech, mne zaujala zejména Maličká (2009) režisérů Tizzy Coviové a Rainera Frimmela. Jistota, s jakou se tvůrci v dojemném příběhu o stárnoucí cirkusačce a zapomenutém dítěti vyhnuli sentimentalitě a nepotřebnému happyendu, je ještě cennější v kombinaci s dnes řídkou absencí „záporných“ hrdinů. Společensky kritické ladění má i film Gigant (2008) argentinského režiséra Adriána Binieze. Odlidštěné prostředí supermarketu se dá překonat jen vstupem na scénu a rázným gestem, milostný voyerismus přistoupením k člověku a promluvením. Úroveň současného latinskoamerického filmu dokládá i Mléko strachu (2008) peruánské režisérky Claudie Llosové, známé už vynikajícím debutem Madeinusa (2005). Film je věnován psychickým důsledkům znásilnění, které různí „bojovníci za svobodu“ beztrestně páchají a zpestřují si jím své teroristické řemeslo. Zklamáním rozhodně není ani film Všichni ostatní (2009) režisérky Maren Adeové, byť velká cena na letošním Berlinale jde částečně na vrub domácího prostředí.
Naopak z filmů nedoceněných bych rád upozornil na dokumentaristicky laděnou a neokázalou Hranici (2009) Arména Harutyuna Khachatryana, jemně ironické Prázdné hnízdo (2008) Argentince Daniela Burmana, natočené v duchu filmů Woody Allena (ale bez jejich často samoúčelných vtípků), a zejména na Lailiny narozeniny (2008) Rashida Masharawiho. Uměřenost a nadhled prokázal palestinský režisér jak při traktování „háklivé“ politické roviny, tak i v samotném půdorysu a rozvíjení příběhu.
Kromě Germanova opusu byly k vidění ve Varech ještě – nejméně – další dva dobré ruské filmy. (Naopak - přes veškerou formální brilanci, dynamiku a některé chytré dialogy – rozpačitě vyzněl Kyslík Ivana Vyrypajeva, připomínající spíše dějově chatrně sešněrované pásmo videoklipů.) Všichni umřou, jen já ne (2008) mladé (nar. 1984) Valerije Gaj Germanikové ukazují nejen tápání a „první lásky“ –náctiletých, ale zejména uvádějí na pravou míru tradovaný mýtus dívčího přátelství. Film Nic osobního (2007) Larisy Sadilovové má za cíl přiblížit práci zaměstnanců detektivní agentury jen na první pohled. Ve skutečnosti je věnován dnešní (nejen ruské) morálce, v níž často účel světí prostředky a peníze nesmrdí. Závěrečná scéna, v níž dosud zdánlivě docela sympatický hrdina cynicky zneužije osamělost jím sledované (a neprofesionálně do soukromých vztahů zatažené) ženy, byla pro mne jedním z nejsilnějších filmových momentů celého festivalu.
Na festivalech zpravidla na české filmy nechodím. Kromě jejich známé, přímo řečeno neslavné úrovně je příčinou i snadná možnost si na ně zajít jindy. Tentokrát jsem však udělal výjimku a shlédl film Ivana Vojnára Ženy mojho muža (2009). Důvodem byl režisér, jehož hluboký zájem o filmovou problematiku není v našich krajích obvyklý (spolu se Zdeňkem Tycem je jediným režisérem, kterého můžete potkat na běžných filmových představeních) a jehož snímek Lesní chodci (2001) považuji za jeden ze dvou či tří nejlepších českých filmových počinů tohoto desetiletí. Tím větší bylo moje zklamání. O čem a čím jsou vlastně Ženy mojho muža? Psychologickou sondou do prázdných a zhýralých jedinců, motajících se kolem filmu? Satirou na filmový a reklamní byznys? Zamyšlením nad pocity člověka (Makedonky) v cizí zemi a prostředí? Kriminálním příběhem? Výzvou k posílení morálky a duchovnosti? Vším a pořádně ani jedním. Jednotlivé složky k sobě nepasují (obzvlášť ten detektivní motiv je nejapný), nic není dotaženo, přesvědčivé, nezaměnitelné. Zkrátka totálně zbytečný, nicotný výrobek.
Bůhví proč jsou někteří filmoví tvůrci přesvědčeni (a rádi se tím chlubí), že herecká improvizace či neexistující nebo jen rámcový scénář je něčím automaticky pozitivním. Je to podobný jev, jako když si notoričtí opilci myslí, že jsou vtipní a neodolatelní. Při obou typech projevů je skoro vždy minimálně 90 procent hlušiny a jen výjimečně se najde perla. Ta se ovšem nevyskytla ve filmu Nejsem tvůj přítel (2009) Gyoergye Pálfiho, který je na nešťastně samoúčelném principu improvizace postaven, ale zvrhává se v nicneříkající a snadno zapomenutelné dialogy nevzrušivých postaviček. Autorův umělecký sestup, zahájený druhým, křečovitě monstrózním snímkem Taxidermia, tak pokračuje… Ani karlovarský pódiový nástup režiséra s celou plejádou (snad desíti) herců, včetně těch, kteří se ve filmu sotva mihnou, pak nic nezachrání a působí spíše komicky.
Nijak mne nepřekvapilo, že film Camino (2008) španělského režiséra Javiera Fessera, byl docela úspěšný v divácké soutěži. Citová naléhavost příběhu umírajícího dítěte sice hraničila s dryáčnictvím a vydíráním diváků, ale ti jsou na to zřejmě zvyklí a podobné manipulace jim nevadí. Film je v prostředí jistých levě liberálních kruhů velice žádanou, módní kritikou katolické církve. Ne že by na ní nebylo co kritizovat, ale snímky jako Camino se spokojí s nejpovrchnějšími výtkami fanatismu a licoměrnosti i s démonizováním organizací jako je Opus Dei. Fesserův film je žalostným a trapným dokladem konformismu a myšlenkové plytkosti (a ovšem také banálně reklamní estetiky), a snad jedině tento jeho příznačný aspekt si zasluhuje pozornost.
V závěru Dumasova Hraběte Monte Crista říká (už nikoli hrabě, ale opět) Edmond Dantes, že neexistuje štěstí a neštěstí, ale jen porovnávání jednoho s druhým. Snad by se paradox dal parafrázovat i tak, že neexistuje (samo o sobě) dobré a špatné umělecké dílo, nýbrž jen poměřování jednoho s druhým. V tomto smyslu Papírový voják je vítězem na celé čáře, ale bez existence Camin by se neobešel.
Náš čas je ovšem drahý, a tak doufejme, že i napřesrok bude v Karlových Varech převažovat ten druh filmu, který neslouží jen jako negativní měřítko.
...