Trochu bezradné Děti (Dlouhý appendix s kratší recenzí) (blog Oto Horák)
Po Máji a Kuličkách se každý další český film zdá způsobilý pro slova uznání, lépe řečeno jeví se minimálně jako „snesitelný“.
Přemýšlím-li proč Děti noci Michaely Pavlátové uspěly právě pouze ve vzpomínaném kontextu, příčinu vidím ve scénáři Ireny Hejdové. Jde o určitý paradox, neboť scénář (diplomový na FAMU) byl vyznamenaný (cenou Sazky při Českém lvu) – vzhledem k jeho „uležení“ a četným úpravám se kritiky rozhodnutí (rád) vzdám. Každopádně výsledná podoba příliš konzistentně nepůsobí, připomíná úsloví „ani ryba, ani rak“. Chvílemi nám připadá, že sledujeme typický minimalistický příběh, jak jej známe z tvorby tzv. argentinské nové vlny nebo některých amerických „nezávislých“. Celý film je nazírán z perspektivy hlavní hrdinky, která vlastně nezmizí z plátna. Sledujeme mladého člověka, který „dospívá“, hledá (trochu bolestínsky, ale nevadí) své blízké, sám sebe i přijatelné místo ve světě. Současně je patrná snaha děj Dětí noci obohatit o některé akčnější motivy, jež však s okolním příběhem nesrůstají. Jde zejména o scénu vykradení prodejny (majitelem?) a pokus o Ofčino znásilnění. Pevnější vyklenutí příběhu tyto spektakulární události neumožňují a závěr filmu ústí do ztracena (či je otevřený – chcete-li se na věc dívat pozitivně). Podobně je tomu s jednotlivými charaktery: hlavní hrdinka Ofka je v úsporném podání Marthy Issové příliš nevýrazná, nevyhraněná, aby dokázala utáhnout celý film. Nejprve je zamilovaná do kluka, který o ní nestojí (scény s Mírou patří k nejslabším v celém snímku) a vytrvale odmítá toho dobráckého nemotoru Ubra, který za ní naopak stále dolejzá. A nakonec vezme podivína prohrabávajícího popelnice víceméně na milost. Budiž, obávám se však, že tento předvídatelný vývoj diváka příliš nevzruší a jeho poznání neobohatí. Přesto je postava Ubra - vedle motivu doktorčiny zběhlé dcery – na Dětech noci tím nejpozoruhodnějším. Zasloužil se o to i výkon Jiřího Mádla, který dokázal, že má víc než na nadržené „snouborďáky“ a „rafťáky“.
Michaela Pavlátová je známa jako režisérka animovaných snímků, z nichž jsem viděl (neboť tato tvorba je spíše na okraji mého zájmu) jen Karneval zvířat. První pokus o film hraný, Nevěrné hry (2003), dopadl dosti krotce a „televizně“. Dětmi noci sice Pavlátová ještě nepřesvědčila o správnosti svého rozhodnutí působit (i) v oblasti hrané kinematografie, avšak pokrok proti pět let starému debutu je zřetelný. Zatím jde o jednotlivé zdařilé scény. Třetí film bude zřejmě okamžikem pravdy – a shovívavost vůči autorce už tentokrát nebude na místě.
APPENDIX: TISKOVÁ KONFERENCE
Všem přítomným na novinářské projekci bylo známo, že se po skončení filmu bude konat tisková konference s tvůrci, a přesto (proto) se v průběhu promítání závěrečných titulků většina diváků ze sálu vytratila. Organizátorky měly plné ruce (a pusy) práce, aby alespoň částečně zabránily trapasu. Jakými sliby či hrozbami se jim nakonec podařilo nahnat alespoň polovinu uprchlíků zpět do sálu, nevím, ale nakonec tiskovka přece jen nemusela být odpískána. Zvedl se les kamer a mikrofonů, takže jsem se musel – abych nepřišel k úrazu – v křesle přikrčit jak zajíček ve své jamce.
PR moderátorka přivítala režisérku, autorku scénáře, producenta a dvě herečky (jedna přišla stylově o chvilku později). Přítomným tvůrcům tykala, aby se dostatečně ozřejmilo, že se s nimi plaví na stejné tvůrčí lodi. Jelikož naši novináři jsou stydliví a chvíli jim trvá než se osmělí, několik prvních otázek položila samotná moderátorka. Ukázalo se, že její dotazy se zcela shodují s těmi, které si bylo možno přečíst v rozdávaných tiskových materiálech k filmu - a bohužel duplicitní byly i odpovědi. Povídání přítomných tvůrců se neslo v duchu bezbřehé spokojenosti s vlastním dílem a vzájemné chvály: režisérka se s námi potřebovala podělit o zážitek úžasné spolupráce s herci (herečkami) i scenáristkou a ty zase adorovaly přístup paní režisérky. Všichni si natáčení velice „užívali“, bylo "ohromně zajímavé." Pavlátová: „ Smutně jsem odpočítávala dny do konce, nechtělo se mi vracet se do normálního života.“ (Chtělo by se jí utěšit: to se mi stává při každé dovolené…) Jen v žádném případě nevyjádřit určitou nejistotu, pochyby, otazníky. Asi to tak má být, dnešní doba si vyžaduje své. Můj problém, že mi podobné poplácávání po zádech a mazání medu kolem úst je už od dětství protivné.
Z pronesených vět mne zaujala málokterá. Za pozornost stojí snad jen přesvědčení scenáristky o dynamicky se rozvíjející čtvrti Karlín, v níž se po povodních „horečně opravovalo i bouralo“ a nyní tam stojí „hypermoderní“ stavby. Kdybych měl chuť do tiskovky aktivně zasahovat, musel bych Ireně Hejdové vysvětlit, že někteří (tj. ti se vztahem k svému domu, ti slušnější anebo pouze ti, kteří v tom neumějí „chodit“) své majetky opravovali, zatímco jiní (ti drzí a bezohlední) je vesměs zbytečně, pod nepravdivými záminkami bourali. A že těm druhým, jak je u nás (ne)dobrým zvykem, se jejich přístup (finančně) vyplácel.
Po připravených otázkách a odpovědích se dostalo na dotazy z pléna. Zájem měla především novinářka z Nedělního Blesku, jejíž dotaz ovšem napovídal, že se v tomto periodiku na film zřejmě nespecializuje. Při představě, že s dalšími dotazy vystoupí kolegové z Pondělního (Úterního etc.) Blesku, začal jsem mít (pro změnu) zaječí úmysly já, ale naštěstí se PR moderátorka brzy snažila tiskovku (málem jsem omylem napsal slovo debatu!) uzavřít. Dva tři dotazující se jí pokoušeli toto chvályhodné úsilí překazit a kýžený okamžik rozpuštění sešlosti oddálit, ale nakonec jsme se dočkali a byli vypuštěni na čerstvý vzduch. Uf!
Poznámka pro případné dotčené: Netvrdím, že popsaným způsobem probíhají všechny tiskové konference – pouze to podobně vypadá na nemalé části z nich. ...