…

Mars Phoenix Lander Anim-Realtime –NASA Recap Phoenix landing

Asi patřím do výjimečné divácké skupiny, ale podobné přenosy (v poslední době zprostředkovávané pravidelně NASA TV) mají pro mě velký náboj. V tomto případě byl ustaven těmito faktory: 1. vědomí, jak dlouhá štreka ze Země na Mars to je, 2. jak rychle sonda letí a z jaké rychlosti tedy musí zpomalit, aby měkce přistála 3. souboj opravdu nejmodernější techniky s extremními vesmírnými podmínkami 4. empatie s vědci, kteří sondu připravovali, někteří i více jak dekádu, a nyní se o úspěchu části jejich života rozhoduje během několika sekund přistání 5. úžasné uvolnění po úspěšném přistání, euforie, která se nedá srovnat s žádnou vítěznou brankou ze sportovního utkání, tady se čekalo na výsledky léta 6. pomyšlení, jaké objevy může sonda po úspěšném přistání přinést – možný objev minulého ne-li současného života na Marsu. 7. je velmi poetické sledovat polouniformované chlapy v důstojném věku, jak se s nasazenými sluchátky a mikrofony objímají a křepčí po řídícím středisku. A celé toto drama má divák zkoncentrované do několika desítek sekund sestupu sondy na povrch Marsu, který je navíc členěn na několik fází brždění: třením o atmosféru při níž vznikají tisícistupňové teploty, brždění padákem a konečně raketovými motory. Zážitek je obohacen o vědomí, že přestože signál cestuje z Marsu rychlostí světla, na Zemi doputuje až po několika minutách. Takže když sledujeme, jak sonda odešle údaje o uvolnění padáku, přemýšlíme, zda už bezpečně přistála. Může nějaký „přímý přenos“ nabídnout podobný zážitek? Phoenix klesá na padáku. Novinkou bylo pozdější zveřejnění snímku na padáku klesajícího Phoenixe, který pořídila jiná americká sonda z oběžné dráhy Marsu. Podobná fotografie je jistě pro techniky z NASA velmi důležitá, protože s její pomocí mohou zkoumat techniku přistání a lépe se připravit na další mise. Ale zároveň za ní vidím diktát doby. Všechny důležité události moderního věku musí být vizuálně zprostředkované, ať už se odehrávají na záchodcích poslanecké sněmovny nebo na konci…

„Název kapitoly "Milí hoši skončí první“ jsem si vypůjčil z televizního programu BBC Horizont, který jsem uváděl roku 1985. Šlo o padesátiminutový dokument o využití teorie her při studiu evoluce spolupráce, vytvořený Jeremy Taylorem. Natáčení tohoto dokumentu a ještě dalšího, Slepého hodináře, se stejným režisérem mě naplnilo respektem k jeho povolání. Tvůrci Horizontu (některé z jejich programů lze shlédnout i v Americe, často pod názvem Nova) se dostávají na úroveň pokročilých studentů v daném tématu. 12. kapitola dluží mé zušenosti se spoluprací s Jeremy Taylorem a skupinou Horizontu za více než jen za název a za vše jsem jim vděčný."

Myslím, že tento citát vypovídá nejen o odborných ale i estetických kvalitách Horizonu.

Mimochodem, měl bych napsat ještě jeden doplněk k Horizonu, a to o zvuku a hudbě. Ačkoli jsem měl na toto téma dost poznámek, nedostatek prostoru a moje nedostatečná kompetence v oblasi zvuku ve filmu byly přičinou, proč tato část zamýšleného textu vzala za své jako…

Rozdílná povaha ilustrací Horizonu a DNA v tomto případě souvisí s tím, jak velký důraz klade série DNA na postižení lidské stránky vědeckých objevů, jak velkou pozornost věnuje vědeckému úsilí a soutěživosti. Všem známé a pochopitelné lidské jednání se zde stává prostředníkem, který dokáže získat diváky pro jinak odtažitou vědeckou tematiku. Když se pak sloupem popsaných papírů demonstruje ohromnost informace obsažené v lidské DNA, demonstruje se tím zároveň ohromnost úkolu, který se tyčil před vědeckou obcí při mapování lidského…

Zkusím se zaměřit na tento film trochu z jiného úhlu pohledu. Dejme tomu, že problémem filmu Gympl je i absence nějakého morálního názoru, či postoje. Ona bezzubost neplyne ani tak z přímo z plytkého děje (řada lepších filmů má jednoduchý až nereálný děj) jako spíš z toho, že ony „předvídatelné karikatury“ nežijí v nějakém morálním universu, nevolí mezi dobrem a zlem čistě proto, že tvůrci existenci těchto kategorií rozhodli ignorovat, ba dokonce před nimi vědomě utíkají. Děj tak není ničím co by se odehrávalo jako drama, co by mělo zásadní dopad na vývoj charakterů postav, co by tyto podmiňovalo, uvádělo do pohybu, či alespoň vysvětlovalo, ale jen ke těmto karikaturám dolepené dění, odehrávání se historek, které kloužou po povrchu lépe či hůře odpozorovaných lidských typů. Ano, jednotlivci se chovají lépe, či hůře, ale jejich postoje nejsou vystaveny vzájemné konfrontaci, tvůrci před katarzí uhýbají.

“Ještě včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem”

…zazní ve vrcholné scéně filmu Starci na chmelu, když se Hanka přiznává před „tribunálem“ ke vztahu k Filipovi. Film asi závisí na socialistických reáliích, ty ale netvoří podstatu sporu. Zajisté napomáhají vzniku a vyhrocení dramatu, protože kde jinde než za socialismu padesátých byli lidé stále vystaveni pokusům o plné ovládnutí společenské reality, vyzívání k zaujmutí postoje a vzájemné „otevřené a soudružské“ kritiky – a možná, že aspoň u některých míněné upřímně. Ano i tehdy, věřím, existovali lidé žijící mimo tento systém všeobjímajícího dozoru (viz Egon Bondy: Prvních deset let), ale rozhodně jde o v řadě ohledů odlišný režim, než léta poinvazní s „prezidentem zapomnění“ v čele státu a „idiotem hudby“ v televizi.

Třída na chmelové brigádě může být chápána i ahistoricky jako model uzavřené společnosti, kmene, v níž žádný člen nemá právo na přílišnou zásadní odlišnost, kde i intimní stránky života se odehrávají (a musí odehrávat) před zraky všech (scény společného spaní). Možná, že by se mohl odehrávat i v prostředí puritánské vesnice 18. století.

Možná je to rozdíl i generační, kdy na jedné straně stojí Učitelka a Předseda družstva (v podání Josefa Kemra), důsledně lpící na pravidlech, protože jedině jasně stanovený řád chrání stále ohroženou společnost před chaosem, který je však Filipem a Hankou chápán jako svoboda. Konečně obdobné nepochopení je i v Kunderově románu a filmu Žert, kdy Pavel Zemánek říká Ludvíku Jahnovi o naprosto jiných hodnotách mladé generace (k níž patří i Zemánkova milenka) a Jahn nakonec ve své pomstě selhává, protože její plán je vystavěn na pravidlech „doby minulé“ – tedy stalinských padesátých letech.

Rozpor mezi „svérázným“ Filipem a „premiantem“ Honzou nespočívá ani tak v určitých morálních kvalitách jednoho, či druhého, ale vše podstatné vyvěrá z prostého faktu vědomého odmítnutí / přijetí pravidel kmene. Jistě: divák je veden k tomu, že „blázen“ Filip má Pravdu, a konformista, „vůdce“ Honza se mýlí – ale toto neplyne nutně z jejich chování (ani jeden není zbabělec, srab, křivák, tedy osoba odsouzeníhodná z podstaty věci).

(Odbočka pro příznivce gender studies) – vrcholná scéna „soudu“ je „holčičí věc“, kdy musí učinit poslední krok Hanka proti Učitelce. Film je komentován chórem, Učitelka má na sobě “antickou” bílou řízu. Jsme svědky něčemu, co inscenačně odkazuje k antické tragédii, kdy proti sobě nestojí dobro a zlo ale se musí rozhodnout platnost principů, základů. Je zde Pravda „kmene“ ztělesněná „Učitelkou“ a anarchistická voluntaristka Hanka, která svým činem ustanovuje svoji morálku, její konání je vně systému společenských pravidel kmene (školy). Nijak nezpochybňuje zákon a řád, ale vědomě se ho zříká, svým činem opouští uzavřené společenství a mizí za horizontem, jehož překonání by jinak bylo nemožné. Teprve její okamžik zřeknutí se pravidel vyvolává nutnost obrany kmenových pravidel a velice tradiční trest – exkomunikaci.

Nejde tedy o prostý střed zla a dobra (protože obě kategorie jsou v kmeni výsledkem jednak debaty předpokládající nějaké MY co debatuje a jednak obecných pravidel vedení této diskuse) ale spíše o Lyotardvskou rozepři, či triumfem radikálního individualismu pro který není v dané skupině, kmeni, společnosti místo. Cesta k závěrečné scéně a vypovězení vede spíš přes určitou chybovost systému, Hanka je něco s čím „systém“ nepočítá („princezny“ si neberou „blázny“).

Konečně lze si představit přepólování diváckých sympatií na ose Filip – Honza a natočit film, kde „blázen“ s „vůdcem“ prohraje, protože (v této nové verzi) by ctností muže byla právě konformita a schopnost dostát závazkům kmene. Je ve Jirešově filmu Údolí včel rytíř Armin von Heide, když pronásleduje svého přítele Ondřeje, který se vrací se na rodnou tvrz (za ženou, jak jinak), ryze negativní postavou? Není Arminův postoj stejně morálním, či morálně důslednějším („Nechť zanikne!“ zvolal Armin. „Zůstanou andělé!“) než postoj Ondřeje? Možná, že Starci na chmelu jsou daleko víc o nutnosti a možnosti volby, nikoliv o střetu Zla s Dobrem, jsou o věcech, které postavy musí jednou udělat, a které je změní – tedy o tom všem, čemu se Gympl vyhýbá.

Vůně ženy

Výše uvedené rozhodně neznamená, že každý film ze středoškolského prostředí musí v sobě obsahovat takto vyhrocený spor mezi postoji. Je pravda, že britské If, Starci na Chmelu nebo Vůně ženy je vyhrocenější než čeští Sněženky a machři a Vrať se do hrobu je jen nostalgickým ohlédnutím třicátníka, co má šanci znovu prožít věk, kdy se už vše může ale ještě nic nemusí, ale přesto u všech těchto filmů se odehraje něco “co se dá prožít jen jednou a všechny to navždy změní”. Není povinností tvůrců točit jen dobré filmy, ale jakkoliv film Sněženky a machři zná své normalizační hranice, spor, který možná trochu šustí papírem se vede v čistě morální rovině a není zcela jednoznačný, ani jedna strana se nestává karikaturou.

U filmu Gympl tomu tak není – Tomáš Vorel se ukázání této změny úzkostlivě vyhýbá., ke střetu s autoritou, či řádem nedochází, protože všechny autority (rodiče, policie, učitelé) jsou spolehlivě vymiškovány do bezpečné parodie sebe sama. “Autorita” musí být buď špatná, či dobra, být něčím zlým jako pohádkový drak za kopcem, či dobrým jako umírající král, ale nikdy nemůže být jenom směšná, banální (Učitelka ze Starců na chmelu není ani jedno z toho). Film Gympl se vyhýbá i patosu a velikosti citu, chybí mu expresivita ve výrazu, konečně i sex je něco v zásadě bezproblémového. Děsivá situace sebepoškozování dívky týrané otcem, je bezpečně uzavřena jako jedna z historek a jen konstatována v ušlechtilém porozumění, které však nikoho nic nestojí.

Když srovnáme Gympl s Vůní ženy (USA, 1992) je vlastně divné, že Gympl gradaci postrádá. Chudý Petr (?) a bohatý Michal Kolman jsou na konci filmu Gympl ve velice podobné situaci jako chudší Charlie Simms a George Willis, Jr ve filmu Vůně ženy. Michala Kolmana i George Willise nakonec v obou případech zachraňujme intervence jejich otce. Obě dvojice se závažně proviní proti školnímu řádu (a jde spíše o dětský vtip, než o vysloveně kriminální akt). Michal a George se trestu vyhnou velice obdobným způsobem, kdežto Petr a Charlie jsou v dramaticky odlišné situaci

Ve Vůni ženy Charlie Simms má onu možnost volby, podobně jako Hanka ve Starcích na chmelu a odmítne možnost své záchrany a i zde platí ono “dneska už nás soudíte právem“, kdežto Petr z Gymplu tuto možnost nemá. Film Vůně ženy však není podvratným filmem, jako britské If, takže následuje “americký happy end”, deux ex machina, řeč – obhajoba Franka Sladea, který ztělesňuje, navzdory všem svých chybám, v závěrečné scéně burcující „hlas Svědomí“. Film proto není proti-systémový, negativistický, Frank Slade je koneckonců čímsi ryze americkým – je to bývalý voják. Vůně ženy netvrdí, že systém je špatný, jen upomíná na důležitý návrat k ideálům, ke věcem, které díly lidské nedokonalosti bývají zapomenuty. Tím se liší od Starců na chmelu, kteří jako by se odehrávaly v rámci platónských čistých idejí. Spor ve Vůni ženy se děje v rámci systému, v Starcích na chmelu se děje mino / nad systémem, Vůně ženy je moralitou, Starci na chmelu mají fromát tragédie (viz výše).

Důležité je, že na konci se jak Charlie Simms tak George Willis, Jr, změní, řekněme že dospějí. Podle Hegela by se dalo říct, že spor na jehož počátku stala klukovina se stává formativním bojem “na život a na smrt”, ze kterého nelze uniknout. Heglovskou terminologií řečeno: Charlie obstojí a stává se Pánem, George Willis, Jr akceptuje pozici Raba. Jak říká Frank Slade: Na světě jsou dva druhy lidí: Ti, kteří se rozhodnou čelit následkům, a ti, kteří se skryjí. Skrýt se je lepší. Jde o „klasický hollywoodský konec“, o tvrzení, že svět je v pořádku, jen občas je třeba zatnout zuby a bojovat. To možná tuto konfrontaci otupuje a činí ji stravitelnější, ale přesto není degradována zcela.

Ve Vorlově filmu je ona vrcholná scéna soudu opominuta, není možnost se hájit. „Autority“, jakkoliv směšné a úcty nehodné nejsou nijak otřeseny. Ale: Kamarádi zůstávají kamarády, jdou na “akci”, pointa mizí a katarze se hroutí v regresi – žádná z postav se nemění, vyhozený třídní si zasouloží se žákyní (jakási náhradní forma odměny, jenže jak jsem už uvedl, sex v tomto filmu je pojat jako jedna zábava mezi jinými) a Petr a Michal se obrátí od prohnilého (čti: nedosažitelného) světa dospělých aby se realizovali něčím, co není ani vzpoura, ani postoj. Čas filmu není lineární, ale cyklický a nebo jinak: film není dramatem, ale jak bylo řečeno výše jen sledem komických a bezčasových scének.

Závěrečná otázka, co měla být položena úvodem

…a není to vlastně jedno? Není koneckonců vytýkání těchto nedostatků filmu Tomáše Vorla něčím malicherným, bez valného smyslu, protože: proč točit filmy s poselstvím?

Možná odpověď: Srovnejme závěrečné scény dvou „pitvaných“ českých filmů: Ve Starcích na chmelu odchází pár na cestu, svítí slunce, oni jdou jistě, každý krok je jejich krokem, jdou jistě chůzí svobodných lidí, jdou na trati – a poslední slovo patří poraženým

Učitelka: “Takhle nějak sis to nějak představoval?” Honza: “Ne já jim závidím”.

V závěrečné scéně Gymplu jsou naši cool borci hnáni špinavou uličkou mezi kolejemi, mezi nákladními vagony temnými postavami s obušky. Podle mne lze závěrečnou scénou interpretovat ještě jinak, než jako oslavu “světa naší party”, kam nepustíme vnějšek, společnost, řád (třeba proto, abychom se je snažili změnit, vyzvat na souboj, konfrontovat se s nimi a se ctí zvítězit, či se ctí prohrát). Není právě toto osud Vorlovy generace, být hnán kýmsi, utíkat jako myš před vším v temných špinavých prostorech na okraji světa, právě proto že se zapomenula postavit zlu? (A mám já právo to této generaci chtít?)

Samozřejmě  – patetické. Ano, možná „ve skutečném světě to takhle nechodí“. Jenže – musí být filmy věrným obrazem sociální skutečnosti? Není nakonec film především o tom, jakým svět by měl / mohl být, není o možných světech? Pokud je film (či literární dílo) postaveno na imaginaci, neměl by (kromě řady dalších věcí), zobrazovat i konflikty týkající se základů toho co jsme, konflikty ryze morální povahy? Utilitaristické stanovisko: Jak se postavit tomu reálnému, všedním zlu, když si o tom ani neumíme…

Příkladem této kampaňovitosti je článek Terezy Brdečkové o Letní filmové škole a jejím odvolaném řediteli Jiřím Králíkovi. Jiřího Králíka odvolala z místa ředitele Asociace českých filmových klubů, která vlastní veškerá práva k LFŠ (logo apod.).

Tereze Brdečková se zřejmě rozhodla místo věcného postoje ve sporu, který není rozhodně černobílý, vyprodukovat cosi co stylem až připomíná padesátá léta. Věty „Pokud tedy někdo selhal, profesionálně i lidsky, jste to vy.“ (míněna Asociace českých filmových klubů) dle mého soudu naprosto nepatří do této diskuse a ani do této doby. Paní Brdečkové rozhodně nepřísluší hodnotit něčí lidské kvality pouze na základě rozhodnutí týkajícího se LFŠ. Navíc jaksi opominula uvést jakékoliv vlastní argumenty. Pokusím se to, na základě mých omezených znalostí o LFŠ, udělat za ní.

Podle Brdečkové má LFŠ „světové jméno“. To je často omílaný argument stojící zřejmě na tom, že světovou se akce stává tehdy, když přijede někdo ze světa, ideálně ex-člen Mothy Python. Ne, není tomu tak: tvůrci rádi jezdí na řadu nesvětových míst, kam je pozvou. Naopak světovou se akce stává tehdy pokud je o ní referováno ve velkých zahraničních médiích, či aspoň v mezinárodních fandovských stránkách, či odborných periodikách. Existují v případě LFŠ nějaké tyto reference? (a když už jsme u toho, jak je na tom festival v Karlových varech?).

Na události světového jména jezdí diváci ze zahraničí. O světovosti v tomto smyslu lze snad hovořit v případě metalového festivalu Brutal Assault, kde se zpravidla s nějakými Poláky, Němci, ale i seveřany potkávám, na LFŠ tomu tak nebylo. Osobně doufám, že LFŠ světová není, protože

promítání filmu Osobní služby s mizerným zvukem, a naprosto nekompletním překladem, zjevně bez podpory dialogové listiny a bez předběžného shlédnutí filmu na videu … za účasti režiséra.

je ostuda  – a buďme rádi, že jenom českomoravská. Čímž se dostávám k dalším tvrzením Terezy Brdečkové, totiž k údajnému profesionálnímu zvládnutí celé akce. V odkazech níž je program LFŠ, o kterém Brdečková prohlašuje, že „Lidí, kteří to umí tak jako Jiří Králík, je v této republice asi dvacet.“ označen jako „šedý podprůměr“ a Brdečková zcela zjevně protiřečí samotnému Králíkovi, který tvrdí, že „…na přípravě cyklů se podílí ne jeden dramaturg, ale několik desítek(!!!) odborníků z ČR i ze zahraničí. Jejich okamžitý odsudek programu a zdůraznění rozplizlosti cyklů jedním dechem uráží práci a odbornost asi čtyřiceti lidí…“.

K tomu lze jen odcitovat Rudolf Schimera, který poznamenal: „…trochu převracíte (míněn JK) fakta, nikdo totiž neuráží odbornost konkrétních spolupracovníků, jako spíš slepenec, který z toho vyleze. Nevím, kdo má právo veta v sestavování programu, ale slyšel jsem, že jste to Vy. Osobně si myslím, že je mnohdy lepší, když program vymýšlí minimum skutečných odborníků, než parta kamarádů nad pivem.“ Shodou okolností jsme s Jiřím Králíkem studovali stejnou VŠE, tak je – li on filmovým odborníkem, jsem jím zajisté i já. Mohu tedy říci, že i mě přijde program LFŠ dost amatérský (více viz můj text).

Posuzovat detailně programy LFŠ, ale ponechám odborníkům filmovým. To co mě na Králíkově reakci zaujalo jako ekonoma, je faktické potvrzení názoru a tvrzení AČFK. Vycházím přitom z předpokladu, ředitel je to od toho aby se

1. obklopil se lidmi kvalifikovanými a motivovanými a
2. zajistil jim rámcové podmínky práce v souladu s jejich schopnostmi.

Ostatně právě on a nikdo jiný je nakonec odpovědný za to, že vše proběhne tak jak má, a že především vůči sponzorům jsou korektně doloženy veškeré náklady.

Co se týče Králíkova konání v oblasti „řízení lidských zdrojů“: až nepříjemně jasně si dokážu představit co se skrývá za formulacemi: „výpověď hlavní produkční AČFK byla dána především na základě vlastního sebekritického přiznání nezvládnutí své práce v požadované kvalitě, výpověď ekonomky AČFK souvisela s vlastního sebekritického přiznání nezvládnutí své práce o skutečném stavu ekonomiky AČFK a LFŠ“. Po několik let jsem se na LFŠ bavil s řadou lidí, kteří pro Jiřího Králíka pracovali. Nikdy jsem však neslyšel nic o nějaké „požadované kvalitě“ práce. Naopak velice často se opakovaly nářky nad tím, že JK rozhoduje autokraticky, nerespektuje dělbu pravomocí, není schopen jasně nastavit procesy, nenaslouchá jejich námitkám. Ti lidi byli přetíženi, často neměli dostatek zkušeností, neměli znalosti na to ani prostředky na to, aby věci dotáhli do konce.

Jeden příklad za všechny: když jsem o své vůli chtěl pomoci Jiřímu Králíkovi dovézt část jeho filmů do Prahy (konkrétně do Britského Institutu), byl jsem uveden v kině Hvězda do jakéhosi temného skladu s hromadou krabic bez evidence. Nejen, že jsem dovezl filmy jiné, které měli být odeslány do Bratislavy, ale navíc jsem cca týden trávil dohledáváním „ztracené“ krabice, která se nakonec „objevila“ v tom skladě v Uherském Hradišti. Byl to prima týden – hlavně ona stále telefonující osoba, co byla neschopná týden zajít do skladu vše znova zkontrolovat, ta stála za to. Abych jen nehanil: s Jiřím Králíkem jsem se vzhledem k situaci korektně domluvil na finančním vyrovnání.

Abychom si jasně rozuměli: to není útok proti lidem z organizačního štábu LFŠ. Naopak, Králík měl kolem sebe vždy dost ochotných a podle mého názoru často i schopných lidí (například v sekci Cinepur choice), ale nikdy jim nedokázal vytvořit jasná pravidla a podmínky. Což je pouze jeho chyba. I když existují chyby zaměstnanců, lemplů, lidí co neodhadnou svoje síly a třeba i opakovaně nesplní, co slíbili, vyhrocená tvrzení jako „vlastního sebekritického přiznání nezvládnutí své práce… s vlastního sebekritického přiznání nezvládnutí své práce o skutečném stavu ekonomiky“ svědčí přinejmenším i o chybě managera při jejich výběru. Předpokládám, že tyto důvody jsou písemně uvedeny ve výpovědích, a že Králík dokáže přesvědčivě doložit omyl AČFK: „klíčoví zaměstnanci Produkce AČFK, které Jiří Králík řídil, nabídli po skončení LFŠ z důvodu hrubé nespokojenosti hromadnou výpověď.“ Z formulací není zcela jasné, kdo komu výpověď vlastně dal.

Kromě toho Jiří Králík neměl při svém ekonomickém vzdělání vůbec připustit, že vzniká

účetní ztráta LFŠ 2007 konstatovaná a potvrzená revizní komisí AČFK … založená i na dokladech, které neprošly žádným schválením Radou … a u kterých mám tudíž důvodné podezření o neoprávněnosti zaúčtování, a tudíž i hrubém zkreslování celkového výsledku hospodaření …

To, že Jiřími Králíkovi někdo účtuje špatně si má zjistit na základě své průběžné kontroly (nezapomeňte, stále se bavíme o řízení 2 – 7 lidí, o řízení LFŠ, kina, nikoliv velkého podniku) a nikoliv až díky revizní komisi AČFK.

Už jako zpráva z jiného světa jsou pro mne tyto věty Terezy Brdečkové:

„Pracovala jsem ve festivalové branži s přestávkami patnáct let. Vím, jak těžké je předvídat a udržet rozpočet, dokonce i když máte k dispozici špičkové profesionály. Čím vyšší máte cíle, tím je to horší. Někdy se festivalová mašina rozjede tak naplno, že organizátor prostě zavře oči a doufá, že z toho vyvázne jenom s dluhy a bez žalob.“

Až dosud jsem měl dojem, že žiji v zemi, kde už je posledních pár let víceméně standardem, nikoliv zásluhou, že podnikatelé umí, když chtějí, správně rozpočtovat a účtovat. V zemi, kde funguje poměrně dobře fungují nejen řemeslníci, ale i konzultantské firmy, či IT oddělení špičkových nadnárodních korporací. Ba co více: když jedu na rockový několikadenní festival, očekávám, že vše proběhne jak má. Kapely (většinou) přijedou, nastoupí na podium, které někdo profesionálně postaví a ozvučí, piva a Toi Toi budek bude dost – a představte si, paní Brdečková, že i chlápek s wapkou přijede a ony budky během akce několikrát vyčistí. A najednou bác – dozvídám se, že ve filmovém odvětví to funguje jinak, že jen špičkoví profesionálové jen tak, tak unikají kriminálu.

Jedno ale mohu potvrdit – na LFŠ to často vypadalo, že Jiří Králík prostě zavřel oči. To musela být ale skvělá situace pro jeho spolupracovníky, co jaksi museli mít oči otevřené a starat se o ubytování hostů, o výdej permanentek divákům a o dalším tisíc a jednu věc. Jak asi se teď musí cítit, když se nám pan ředitel festivalu vzpamatoval a jeho první věcí bylo pilátovské mytí si rukou nad chaosem co vznikl.

Závěrem přiznávám, že na rozdíl o Terezy Brdečkové nemám v případu Králík zcela jasno a rozhodně nelámu hůl nad českou společností. Jen si nemyslím, že tentokrát to není o tom, že „My Češi si neumíme pěstovat silné a výrazné osobnosti.“ Možná, že je to jen věc banální, jednoduchá a celosvětově se vyskytující: manager neudělal co měl a bude proto vyhozen. Z mého pohledu a na základě informací z řady zdrojů (včetně osobních hovorů) to není vůbec překvapující. LFŠ skutečně dlouhodobě nefungovala tak, jak měla a k odvolání Jiřího Králíka se schylovalo už déle. Existuje řada kritických textů, které se zabývaly především 29. ročníkem LFŠ. Něco jsem napsal já, obdobně ale byla situace popsána třeba zde. Myslím, že jsou psány z pozic kritických, ale přesto sympatizujících jak s akcí, tak s jejím ředitelem. Zajímavý je i text Otevřený dopis Jiřímu Králíkovi, ze kterého je trochu cítit oprávněná naštvanost nad reakcemi Jiřího Králíka na kritiky.

Celá věc, doufám, bude podrobně vysvětlena, netřeba se hned hystericky zakopávat na pozicích Jiřího Králíka, či jeho oponentů. Doufejme, že to bude příležitost k profesionalizaci LFŠ a AČFK, bůh ví, že obé to potřebuje jako prase drbání. Bylo by zlé a absurdní, kdyby Jiří Králík na LFŠ zůstal, protože by se opakoval model televizní vzpoury, která kvalitě ČT rozhodně nepomohla…

Navíc, aby to zde nebylo tak bezútěšně neužitečné, nabízím odkaz na zajímavé sdružení, které se zabývá kompostováním (byť ne mentálním, spíš bioodpadem a tak) – kdo chcete, podívejte se sem:…