Bondy Nebondy v pekle nepekle aneb Rebel z reklamy (blog Oto Horák)
Je to Bondy? Není to Bondy?
Nejdřív odpověď, pak vysvětlení: Má a současně nemá být. Avšak není.
V původním scénáři undergroundového redaktora a pamětníka S. M. Blumfelda, napsaném podle Bondyho autobiografie (vyprávěné ovšem jako "Dichtung und Wahrheit") Prvních deset let, jím hlavní hrdina nepochybně byl. Po zásazích dramaturga a jiných "povolaných" se protagonistou filmu režiséra Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle stal jakýsi Ivan Heinz, který má se svým předobrazem společná biografická fakta, ale je přesto někým zásadně odlišným. Proč?
Odsuňme stranou věrohodnost či kýčovitost zobrazení Heinzových soukromých vztahů k otci, milence Janě a příteli Hannesovi a soustřeďme se pouze na hrdinův "světový názor". Ve filmu se mladík vymezuje vůči svému "masarykovskému" otci a jaksi natruc vyznává marxismus a hlásá revoluci. Kromě proslulého bondyovského verše o "marxistu levém" jde však hlavně o koprolálii, záplavu verbálních hoven doplňují okázalá gesta a hlučné opilé kravály ve společnosti bohémských kumpánů. (Velice vděčný motiv nesčetných filmů...) Po podivném výletu do kapitalistické ciziny a zpětném přechodu hranice si Heinze podá StB, z jejichž drápů unikne - díky svědectví lékaře - jako puncovaný cvok. Zmoudřelý hrdina se po návratu domů smiřuje s otcem, doceňuje lásku k vzdálené Janě - a zjevně po svém vybouření a "politickém pomýlení" spěje mílovými kroky k životní zodpovědnosti. Heinz je takový rebel sui generis - ovšem počátku 21. století.
Slovo rebel bylo - jako tolik jiných pojmů - reklamou zcizeno, neodpovídá už původnímu významu. Mladým jsou předkládáni jako rebelové hvězdičky showbussinesu, producírující se po večírcích, kde se "náhodně" octnou v hledáčku bulvárních novinářů. Dříve přiživovali svou kariéru podobným způsobem většinou umělci, kteří jakýmsi talentem obdařeni byli - byť mnohdy menším než jejich "neskandální" a méně slavní vrstevníci (Salvador Dalí, Marilyn Monroe, Brigitte Bardot, Madonna atd.). Dnes jsou celebritami a současně "rebely" Agáta Hanychová či Paris Hiltonová, kteří kromě rozmazleného frackovství nevynikají v ničem. Nemůže nás tedy překvapit, že se za rebela označuje - v časopiseckém rozhovoru - i nyní módní herec Kryštof Hádek, představitel hlavní role ve filmu 3 sezóny v pekle...
V kontrastu k těmto falešným rebelům, lžirebelům, byl Zbyněk Fišer alias Egon Bondy rebelem skutečným. Bohémství bylo jen jednou fazetou jeho osobnosti, druhou byla plachost. Rozhořčené siláctví doplňoval smutek a nostalgie, extrovertnost sousedila s introvertností. Na Bondyho je možno mít různé názory: můžeme mu vytýkat selhání tváří v tvář promyšlené mašinérii StB (zvlášť pokud my jsme v podobné zkoušce obstáli na jedničku), žvanivost v nesprávný čas (zvlášť pokud my jsme u výslechu mlčeli jako ryby), občasnou osobní dotčenost a zatrpklost (např. když jej disidenti - prozíravě - nepozvali k účasti na aktivitách Charty 77 či když jej český polistopadový establišment "přiměl" k odchodu na "mečiarovské" Slovensko). Můžeme mít různé názory na jeho literární práce (filosofické, prózu, poezii, hry), které se namísto strukturovaného a koncízního útvaru podobají nedostatečně uspořádanému pel-melu, mísícímu zářivá, hluboká či dokonce prorocká místa s významovou povrchovostí, jazykovou zběžností, banalitou, planým "kecem". Bondyho rozsáhlé literární dílo ještě čeká na komplexní zhodnocení - a literární a filosofičtí odborníci rozhodně nebudou mít snadnou práci...
Z jednoho však Bondyho podezřívat nebudeme: na rozdíl od svého filmového alter ega Heinze nikdy nebyl salónním levičákem. Celý život byl hledajícím a důsledně domýšlejícím levicovým myslitelem, bystře odhalujícím státně kapitalistickou a byrokratickou podstatu údajného socialistického zřízení u nás či v Sovětském svazu, stejně jako neřešené rozpory a nedostatek humanity v kapitalistickém zřízení na Západě. Během myšlenkového vývoje se Bondy nevyhnul i zkratům, na čas terminologicky podlehl trockistické i maoistické frazeologii, což později sebekriticky zhodnotil a poučil se z toho. Necharakterizoval se jen jako "marxist levý", nýbrž marxismus - jeho silné a slabé, nadčasové i dobové, historií překonané stránky - hluboce a kriticky promýšlel ("obrovský osvobozenecký Marxův enthusiasmus" stejně jako jeho "méně sympatické rysy"). Uveďme za všechny jediný citát, charakterizující dialektickou Bondyho metodu: "Ale to, oč Marxovi pořád šlo nejpředněji, byla svoboda člověka, i když v pozdějším věku, pod vlivem studia ekonomie, při němž na jedné straně zjišťoval úplnou bezbrannost jednotlivce, na druhé primárnost zájmů ekonomického rozvoje před zájmy individua, a posléze i obludnost tzv. svobody jednotlivce v systému konkurenčního liberalistického kapitalismu - jednak pod vlivem styků s Engelsem, jež neustále srážely Marxe sice k realitě, ale taky často k přízemnosti (...) - nezřídka ze svých původních postojů slevoval a v Kritice Goth. programu přiložil ruku až i k osudným koncepcím socialistického kolektivismu, pseudorovnosti co do pracovní povinnosti a k nepropracované, ve vágnosti ponechané tézi o diktatuře proletariátu, a demokratickém centralismu (...)" (z Dopisu Ladislavu Radoňskému o Marxovi a ateismu).
Egon Bondy byl člověk i myslitel chybující, ale přesto po několik generací plnil nezastupitelnou roli postavy zasvětitelské, sokratovské - a takto na něj vděčně vzpomínají i ti, kteří rozhodně nesdíleli a nesdílejí jeho politické a filosofické názory. Na rozdíl od většiny dnešních "vzdělanců", kteří studují účelově, proto, aby dosáhli co nejlepšího postavení, Bondy na něco takového - řečeno jeho jazykem - z vysoka sral (podobně jako jeho kolega, v lecčem blíženec, v lecčem antipod Josef Šafařík). Celý život pohrdal kariérou - a nejvýše ze všeho kladl poznání. V tomto smyslu je - teď a tady - nesmírně inspirativní postavou.
Filmový estébáky napravený frajírek Ivan Heinz prožívá prý 3 sezóny v jakémsi, zřejmě metaforickém "pekle". Pomiňme nabízející se literární konotace (spíš Sartre než Dante), a také za vlasy poněkud přitaženou hypotézu o pekle lásky, "tvůrčích muk" a totalitarismu. Film se totiž odehrává ve třech letech - 1947, 1948, 1949 - a hrdina tráví tuto dobu (až na zahraniční výlet) v Československu. Jenže v Československu ani v jednom z těchto let, a ani nikdy jindy, "peklo" nebylo. V ďábelském zařízení nemohou existovat enklávy štěstí a smysluplného života, není zde možnost se schovat. Peklo bylo v Osvětimi či Treblince, v táborech na Kolymě, pokud v nějakém státě jako takovém, tak nejspíš v Pol Potově Kambodži - a u nás několik let v jáchymovských uranových dolech či v tzv. Domečku na Hradčanech, kde byli vyšetřováni (čti mučeni) političtí odpůrci režimu. Zavádějícím označením i celkovým politicky konvenčním vyzněním se film 3 sezóny v pekle přiřazuje k těm současným uměleckým dílům, které nás přesvědčují o tom, jak bylo za minulého režimu zle - a tudíž bychom si prý tím více měli vážit systému dnešního. Žádné účelové ideologické a publicistické simplifikace k poznání charakteru určitého období, jeho podstatných i doprovodných, pozitivních i negativních rysů nevedou, polopravdy jsou většinou nebezpečnější než jasné nepravdy. Zatímco Bondy byl opoziční, nepřizpůsobivý jedinec, Mašínův film je okázale konformní k dnešním vládnoucím, oficiálním "pravdám".
Zastánci filmu ovšem mohou namítnout, že na inspiraci Bondym a peklem v názvu nezáleží, a že hlavní je dobrý příběh. Obecně to platí, problém je ale v tom, že v daném případě po odečtení autentických motivů a dobových reálií zbyde z díla jen průhledná moralita o bouřícím se, hledajícím mládí, které se vlivem nelehkých vnějších okolností a životních zkoušek dostává na "správnou" cestu, "vyzrává". Bondy by z podobné myšlenkové "originality" asi dostal psotník, otázkou je, zda podobnou "foglarovštinu" ocení divák, který nesdílí celoživotní okouzlení vylhaným světem Vontů a Pyšných princezen.
Zastánci filmu tedy vyrukují s posledním a pádným argumentem: snímek je velice dobře natočen. Na to nezbývá než kývnout, ovšem s několika nezbytnými ale. Profesionalita zpracování by neměla být posuzována jako něco obdivuhodného, ale jako nezbytná podmínka, aby mělo cenu se dílem vůbec zabývat a brát jej vážně. Fakt, že zkušený a úspěšný tvůrce reklam dobře ovládá své řemeslo by nás neměl překvapovat, spíš je třeba se ptát, zda a jak se režisérova dosavadní profese na výsledku podepsala. V některých aspektech jistě pozitivně: sofistikované záběry (zvlášť v úvodních sekvencích jsou vizuální nápady pozoruhodné), pěkná barva i přesný střih, opakující se klasický hudební motiv, bohatá výprava a věrohodné kostýmy. Z několika ulic (více jich v překotně se "rozvíjející" Praze nezbývá) vykouzlil režisér velice přesvědčivou atmosféru města těsně poválečné doby. Nemalé peníze (prý 80 miliónů) do filmu vložené znát jsou. Pár věcí by se dalo vytknout (třeba nadabování zahraničních herců), ale to není rozhodující. Zakopaný pes leží jinde: S. M. Blumfeldovi byl Bondyho životní příklad a osud nepochybně blízký, Tomáši Mašínovi je cizí. Profesně úspěšnému řemeslníkovi (budiž mu to přáno) zcela unikla podstata: proč a nač si takový Bondy (nebo jemu podobný fiktivní hrdina) vybral (zdůrazňuji vybral!) svůj životní osud, proč se musel postavit mimo proudící dav. Mašín nenatočil příběh skutečného rebela, odmítajícího systém, v němž je mu dáno žít, nýbrž rebela z reklamy, který své rebelství hraje, aby na sebe upozornil. A implicitně je v tomto postoji už obsažen logický důsledek: aby se zpeněžil.
3 sezóny v pekle nejsou prvním filmem, inspirovaným charismatickou a problematickou - a dnes už mytizovanou - Bondyho osobností. (Vzpomeňme na nepodařený Kolihův film Něžný barbar, v němž Bondyho - mystifikační hrabalovskou figuru - jako neumětelského "kecku" představuje Arnošt Goldflam.) Nepochybuji, že bude natočen i další snímek. Snad ten příští se vyrovná s tématem s větším vcítěním, pochopením, vnitřní poctivostí a především odvahou. Podmínkou ale zřejmě bude, aby jej natočil jiný typ režiséra než je Tomáš...