Filmkabi.net

Wrestler se mi moc líbil, to je dobré říct hned ze začátku. Asi tak první polovinu jsem se sice pořád v koutku duše bál, že Aronofsky své vyprávění dovede k tradičnímu závěru v duchu žánrových klišé. Nakonec ale dostál své pověsti autora schopného každý další film pojmout naprosto po svém. A rovnou předesílám, že se mu podařilo mě svým způsobem ohromit.

„My jsme tu pro prachy banky, ne vaše prachy.“ Zahřímal v roce 1995 Robert de Niro ústy Neila McCauleyho v nezapomenutelném Nelítostném souboji. O čtrnáct let později slyšíme naprosto totožnou větu od legendárního bankovního lupiče Johna Dillingera ve filmu Veřejní nepřátele. Náhoda? Ale kdepak, to se jen Michael Mann vrací ke svému nejlepšímu kusu. Tentokrát v retro ošuntělém kabátu amerických třicátých let.

Z Reality do lunaparku aneb Konec jednoho mýtuVlastně je dost neodpustitelné, že jsme se na našich stránkách svého času vůbec nevěnovali jednomu z předpokládaných hitů letošního distribučního roku – a sice netrpělivě očekávanému pokračování „terminátoří“ série v režii McG. Terminator: Salvation má především dva zásadní problémy, které mi zabraňují ho na jednu stranu přijmout jako plnohodnotný díl série, ale na druhou stranu vedou teoretické úvahy k docela zajímavým analýzám.

Nic proti jednoduše rozehraným, záměrně nehlubokomyslným filmům. Hypertrofovaný kýč po vzoru Lásky nebeské mám moc rád… čím větší přeslazenost, vykalkulovanost a neodolatelná pozitivnost, tím lépe. Proto v zásadě hodnotím letošního oscarového borce tak, jak ho hodnotím. Nemohu si ale odpustit, rozepsat se tak trochu dojmologicky a nesystematicky. Sice text zařazujeme do kolonky Recenze, spíše jej ale berte jako blogerský výlev.

Zamysleli jste se někdy, jak by to vypadalo, kdyby americko- sovětské kočkování přerostlo v otevřený konflikt v globálním měřítku? Ne? Komiksový klasik Alan Moore si takovou otázku položil a jako odpověď vznikl klasický komiks Strážci. Ten mnozí považují za nejkomplexnější a nejnapínavější komiks, který byl kdy napsán, tím pádem i nezfilmovatelný. Jenže tu se zjevil namachrovaný hejsek Zack Snyder, který sebevědomě zahlásil: “Já to natočím!!”

Harvey Milk, první homosexuální veřejný činitel v USA, který nejen, že svou orientaci nikdy netajil, ale od počátku šel do politického klání jako mluvčí své menšiny. Jak už to u podobných průkopníků v amerických dějinách (a v dějinách amerického filmu tuplem), skončil špatně. Jistý člověk v jeho okolí prostě neunesl, co měl unést a Milk se tak stal vpravdě nesmrtelným symbolem boje za práva gayů a lesbiček. A jak o něm vypráví Gus van Sant?

Toma Cruise v hlavní roli nového filmu Bryana Singera jsem se bál jako čert kříže. Co je platné, že je svému reálnému předobrazu, baronu von Stauffenbergovi údajně tak podobný, když prostě už mnohokrát dokázal, že jestli se na něco skutečně jako herec nehodí, jsou to role charakterních (natož charismatických) hrdinů-vůdců. A „poslední samuraj“ Cruise i tentokrát ukázal, že mu skutečně role zubících se floutků či fuckujících producentů sluší daleko lépe. Jinak je ale Valkýra strhující podívanou filmového předjaří.

Mám docela sentimentální vztah k určitým věcem, lidem a událostem, kterým ostatní věnují minimální pozornost. Úplně si libuji v tom, jak jedinečný ten vztah je. Není založený na masové konzumaci, intelektuálním pozérstvím, ale na čisté sympatii k snaze se ne za každou cenu líbit, bavit nebo jít jistou, již prošlápnutou cestou. Esencí tohoto ideálu ve světě filmu je pro mě režisér David Fincher. V Hollywoodu se pohybuje od začátku devadesátých let a za tu dobu natočil pouze sedm celovečerních filmů. Neváhal odmítnout nabídky na režírování snímků jako Batman začíná, Spiderman nebo Chyť mě, když to dokážeš. Nejlépe to vystihuje režisérův citát : “Nevím jak moc by filmy měly bavit. Mně vždycky přitahovaly filmy, které zjizví”. Benjamin Button je zajímavý pravě tím, že vzniklý šrám se asi poprvé čistě zacelí.

(recenze/max-payne.html)23. července roku 2001 je vám dvanáct. Nervozně si obléknete tričko, kalhoty a nemotorně se vypotácíte z bytu. Je něco po 9. hodině a vy si jedete si koupit novou počítačovou hru. V prodejně vybalíte patnáct set korun, kvůli kterým jste musel 2 týdny pracovat. Transakce proběhla, ale stejně tomu pořád nemůžete uvěřit. Držíte v ruce zbrusu novou kopii videohry Max Payne. Na dalších 72 hodin jste se ztratil z povrchu země, vzpomínate? Máte-li kolem sebe někoho z věkové skupiny 20 až 25 let, určitě si velmi snadno vzpomene na několik probdělých nocí, které strávil ve společnosti anděla pomsty.

Minulý týden skončil 12. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. V programu vládla vskutku hojnost, představovaná asi patnácti různými programovými cykly, z nichž jsem zdaleka neměl možnost vidět všechny (ve smyslu aspoň jednoho filmu z každého cyklu). Nicméně i přesto se pokusím předat informaci, sice zlomkovou, avšak autentickou.

Hned v začátku své recenze se potencionálním čtenářům čestně přiznávám, že tento snímek byl mým prvním kontaktem s Greenawayovou tvorbou. Holt napsat recenzi připadlo mně, tak se aspoň pokusím dát jí dle svých možností co nejvíc...

Hned v začátku své recenze se potencionálním čtenářům čestně přiznávám, že tento snímek byl mým prvním kontaktem s Greenawayovou tvorbou. Holt napsat recenzi připadlo mně, tak se aspoň pokusím dát jí dle svých možností co nejvíc...

23. listopadu 2006 svět obletěla zpráva, že bývalý agent FSB (ex-KGB) Alexander Litviněnko zemřel v Londýně na otravu radioaktivním poloniem-210. Ne moc příjemné záběry holohlavého, na kost vyhublého Litviněnka mám pořád ještě v živé paměti, akorát jsem tehdy pramálo chápala, proč se kolem jeho smrti strhl takový povyk. Říkáte si, v té branži to tak prostě asi je, oko za oko a hotovo...

Druhá světová válka je jedním z nejoblíbenějších filmařských témat. Je ovšem propastný rozdíl v tom, jak se na ni dívají režiséři zámořští a evropští. A mezi režiséry evropskými ještě více vynikají tvůrci středoevropští. T o dokazuje i Andrzej Wajda, slavný polský režisér, který ve svém nejnovějším filmu popisuje masakr, během něhož zemřel i jeho vlastní otec.

Po 2 letech se další snímek Susanne Bier (Bratři) dostává i na plátna našich kin. Po shlédnutí tohoto filmu se nejspíš neubráníte jeho porovnání (znamínko = se vylučuje) s o něco starším a slavnějším dílem dogmatika Vinterberga - Rodinná oslava. I když zápletka tohoto filmu není tak šokující jako ve Vinterbergrově podání (a může vám vyznít trochu jako telenovela), o to víc je bližší divákovi a jeho životním zkušenostem, se kterými se snadněji identifikuje.

Plakáty na Sirotčinec visí všude po městě už dobrý měsíc a já pořád nechápu, proč vlastně. Neznámá španělská herečka v upnutém kostýmu vychovatelky civí na kolemjdoucí a slibuje velkou duchařinu. Ten pán v produkci, jehož jméno svítí v záhlaví plakátu udělal pro svého chráněnce v režii opravdu velkou službu…být na jeho místě, pod tenhle materiál bych se fakt nepodepsala… Jestli se totiž octnete v kině a budete čekat, že se vám od samé hrůzy zježí chlupy na zádech, počítejte s tím, že to přijde až nakonec, když si uvědomíte kolik jste vyhodili za lístek.

Chci uvěřit. Tomu, že za deset let už další celovečerní Akta X nevzniknou. Pokud by tomu tak přece jen mělo být, nechť se to uděje výhradně coby parodie. Nový film, který si nejen napsal, nýbrž i zrežíroval sám duchovní otec slavné série, Chris Carter, míří do kin s extrémním utajením zápletky i dějových peripetií. K čemu to?

Tohle léto jsem proti blockbusterům imunní. Kinem už proběhl nový Indy, Hulk nebo dvojka Hellboy a ja zůstal ledově nezaujat a v poklidu jsem je odignoroval. Tohle léto pro mně existuje pouze jeden film- Dark Knight, který mi už dobré dva měsíce nedal spát. Proto jsem taky využil svou jedinečnou příležitost a navštívil jednu z prvních projekcí. Ano, včera v den severoamerické premiéry.

Tohle léto jsem proti blockbusterům imunní. Kinem už proběhl nový Indy, Hulk nebo dvojka Hellboy a ja zůstal ledově nezaujat a v poklidu jsem je ignoroval. Tohle léto pro mně existuje pouze jeden film- The Dark Knight -, který mi už dobré dva měsíce nedal spát. Proto jsem také využil svou jedinečnou příležitost a navštívil jednu z prvních projekcí. Ano, včera, v den severoamerické premiéry.

Když se naštvu, většinou zrudnu. Zelenám jenom, když je mi špatně, případně zvracím. Bruce Benner (Edward Norton) naopak zelená, když se naštve. Má to své výhody – taková barva u něj neznamená žádné nepřijatelné tělní výměšky. Ale jsou tu i nevýhody – potřebuje kalhoty s pružným pasem. A musí přitom utíkat.