IndieFilm

Současný angloamerický, „civilizovaný“ svět je řízen a, dá se říci, i přímo podmíněn tendenci, která se snaží udržet trvalý stav lidského soužití a udržet ho v důležité rovnováze. Vhodným výrazem pro toto nastavení společnosti může být slovo pacifismus. Snaha svým postojem zabránit jakékoliv řetězové reakci následující po pomstychtivém jednání se zdá být nezpochybnitelnou cestou k lepšímu světu. Susanne Bier se však ve svém novém psychologickém dramatu snaží dokázat, že i v našich trochu artificiálně spoutaných životních podmínkách není možné uniknout budování nových a nových nebezpečných řetězců. Onen lepší svět, který se zdá být všude kolem nás, je pod jí nabízenými hledisky spíše velmi křehkou slupkou, jež přesouvá zdánlivou skutečnost do sfér společného ideálu. Stačí jediný moment a všeobecně přijímaný lepší svět se opět může zvrátit pouze v touhu po něm.

Mezinárodního festival dokumentárních filmů si může na své konto připsat další úspěšný ročník, jenž tentokrát nebyl postaven jen na osobité atmosféře a uvolněnosti, ale i na silné koncepci. Trochu zašifrované heslo Doc.dream totiž otevřelo velmi podnětnou cestu úvahám o mezních podobách dokumentárního filmu. Upadnutí do snu se totiž v dokumentární tvorbě rovná průniku fikčních, náhodných a osobních prvků a postupů (ať již vědomých či nevědomých) do bezprostřední reality. Dramaturgie připravila řadu snímků, jež dávaly explicitněji najevo toto vzájemné napětí, avšak nabídla také příležitost uvažovat o styčných plochách rovněž ve filmech, v nichž je autorské gesto velmi zastřené, leč stále přítomné a s trochou námahy odhalitelné (k tomu dobře posloužil například nový Wisemanův snímek Boxing Gym či jeho rukopisem inspirovaný francouzský dokument Les Arrivants/Příchozí z každodenního prostředí imigrantské kanceláře).